29.7. 2003
Ahojte všichni moji drazí!!!
Poslušně hlásím, že jsem zpět. V neděli jsem se navrátila ze své nejlepší dovolené v životě a chtěla bych se s vámi podělit o zážitky a zkušenosti z drsné australské přírody. Odpouštím této zemi všechno, za co jsem ji ze začátku neměla ráda. Změnila jsem názor a pohled na svůj pobyt tady, prostě těmi třemi týdny se mi všechno vynahradilo, a já přijela nejen živa a zdráva se všema nohama i rukama, ale i krásně opálená a především nabitá neuvěřitelnou energií a radostí ze života. Jednou větou, celá dovolená neměla chybu. Fakt jsme si ji užili, jak jen se dalo, a viděli, co jen se za tu krátkou dobu vidět dalo. Je to absolutně jiný svět než v Evropě, zcela odlišný styl cestování, kdy člověku konečně došlo, že je opravdu v té Austrálii, kde je vše vzdálené na stovky kilometrů, kde vám přes cestu skáčou klokani, podél auta běží emu a v povětří křičí papoušci. Krajina je většinou vyprahlá a opravdu červená, cesty se někdy nedají nazývat cestami, neboť to je pouze vyjetá stopa v červeném písku... Prostě dobrodružství s velkým D.
Strašně bych si přála, abyste tady byli se mnou a mohli to také vidět. Austrálie je země extrémů a kontrastů. Jedete 600-800 km denně, abyste se dostali někam, kde je něco zajímavého, ale nevyhnutelná vzdálenost opravdu za tu námahu stojí, protože všechno, co potom uvidíte, vám zůstane v paměti celý život.
Lidé, se kterými jsem cestovala, byli opravdu fajn. Každý jiný, ale důležité bylo, že jsme se vždycky shodli, co chceme vidět a dělat. Bylo nás šest, dva Slováci, dva Češi, jedna Švédka a jeden Australan, plus naše skvělé Mitsubishi starvagon, které se hned 200 km za Perthem rozbilo. Po dvou hodinách jízdy se začalo kouřit z motoru a první den jsme strávili čekáním, než dá Víťa auto do pořádku. Jela jsem totiž prozřetelně s řidičem, který je výborný automechanik (a skvělý kluk z jižní Moravy, takové srdce na dlani. V podstatě celou akci vedl, byla s ním sranda, no poklad pro takový výlet), protože ja vím o autě maximálně to, že má volant a čtyři kola. V případě závady už bych tam ležela vyschlá od slunce a rozežírali by mě supi:-) Auto trošku zlobilo i druhý den, ale potom už šlapalo jako hodinky, a po návratu jsme mu udělili medaili za ujetých 7 680 km bez nehody a koupili jsme mu fajnový olej:-).
Projeli jsme prakticky celé severozápadní pobřeží Austrálie. Vypravili jsme se tam hlavně z důvodu, že je tam krásně teplo a že jde o jeden z nejdrsnějších koutů Austrálie. První dvě noci jsme stavěli stany a já se věčně budila, jestli nemám vevnitř nějakého hada, štíra nebo pavouka, ale pak jsem si zvykla a spávala jsem už jenom venku, pod hvězdnou oblohou. Vážně je to nádhera, koukat v noci na milióny hvězd a na tu pomalu bílou mléčnou dráhu přes celou oblohu. Poslední dva dny jsem se sice probudila s námrazou na spacáku a úplně na kost promrzlá, ale to patří k bojovým podmínkám v buši.
Mohla bych popsat dvacet stran, kdybych vám to chtěla vyprávět celé, ale já už si beztak všechno nepamatuji, takže to vezmu podle toho, co na mě zapůsobilo nejvíc.
Absolutně největším zážitkem byli krokodýli ve volné přírodě. Viděli jsme jich nejméně dvacet, ve vodě anebo se vyhřívat na sluníčku. Když se chtěl Víťa s jedním vyfotit a dostal se tak půl metru k němu, málem jsem umřela strachy, protože krokodýl najednou z ničeho nic vyskočil a mrsknul ocasem tak, že jsme byli všichni od hlavy až k patě od bláta. Byli to sice krokodýli, kteří lidi nežerou, ale i tak... A my pohodáři zrovna ten den spali u jedné řeky, která se po dalších 200 metrech vlévá do moře, což znamená, že tam žijí slanovodní krokodýli a ti už lidožraví jsou. Já s Víťou jsme samozřejmě jako vždy spali venku, ale moc do smíchu mi nebylo, když mě Víťa v noci budil, že slyší nějaké zvuky a že si myslí, že je to krododýl. V tu ránu jsem byla venku ze spacáku a hrnula jsem se k Josefovi do auta. Celou noc mě strašili, že ten krokodýl může ocasem rozbít okno a tudíž stejně budu sežraná... Fakt mi lepilo. Ráno jsme se šli k řece podívat a fakticky jsme našli krokodýlí stopy, no co vám mám povídat...
Viděli jsme také 4,5 metrového hada Pythona a za dva dny jsme někde vyčetli, že je to jeden z nejjedovatějších hadů v Austrálii. Zbytek zvířat už byl naštěstí neškodný, početná hejna papoušků ve vzduchu, kormoráni na pláži, delfíni, kteří se nechali pohladit (do jedné z tamějších zátok každé ráno připlouvá 6 delfínů, kteří se vůbec nebojí lidí), statisíce barevných rybek, které jsme potkávali při potápění na korálovém útesu. Tam jsme viděli i želvu a rejnoka, někteří z nás i žraloka, ale toho já jsem nějak propásla. Podvodní svět je naprosto úžasný! Po pláži jsem se vozila na velbloudovi, fakt zážitek. V Broomu je jedna ze tří nejkrásnějších pláží světa a já si opravdu nádhernější nedovedu představit: blankytně modré čisté moře a zcela bílý horký písek, no romantika. Také jsme si s klukama pronajali kajak a vydali se hledat želvy, neboť jsme pořád mluvili jen o tom, že musíme mít fotku s želvou, ale nepodařilo se nám. Také jsme hledali pod vodou stopy dinosaura. Mají zde místo, kde jsou opravdové šlápoty vtisknuté do dna moře, a když je velký odliv, lze k nim dojít po souši, ale pouze jedenkrát do měsíce. Zažili jsme i překrásný přírodní úkaz, kterému říkají Staircase to the moon (schody k měsíci), jediné místo na světě, kde můžete den před a den po úplňku vidět vycházející měsíc, který osvětluje pláž způsobem, že právě probíhá odliv a světlo dopadá na písek, tudíž to opravdu vytváří dojem, že jde o schody do nebe. To byl okamžik, kdy jsem si nejvíc ze všeho přála, aby se mnou byli všichni lidé, které mám ráda, a mohli to vidět, protože to bylo přenádherné. Také jsme se brodili jednou jeskyní, asi kilometr dlouhé a plné vody, a to v úplné tmě jenom s baterkou (na to také dlouho nezapomenu). Navštívili jsme perlovou farmu, viděli nejstarší žijící formu organismu na světě, a také 3 km dlouhý vlak, jeli jsme po nejdelší dálnici na světě a spali na pláži, která je 130 km dlouhá. Viděli jsme pláž, která je místo z písku ze samých malých bílých mušliček, zažili jsme tisíc let staré baobaby a prašné tornádo. Mluvili jsme i s Aborigincemi (původní obyvatelé Austrálie) a koupili jsme si od nich šišku z baobabu, do které nám před očima vyřezali obrázky. Jeden den jsme celý strávili chozením po kaňonech v nejkrásnějším národním parku, ve kterém jsem kdy byla...
Nedá se to popsat, musí se to zažít. Pokusím se poslat fotky, až je nechám vyvolat. Prostě Austrálie je kouzelná!!!
Momentálně mám v plánu co nejvíce pracovat, abych si vydělala na další cestování, protože to je něco, co mě opravdu činí šťastnou a nabíjí mě energií. A člověk ani nepotřebuje moc peněz, když mu stačí spát pod hvězdami a jíst těstoviny s kečupem a polívky ze sáčku...
Popsala jsem vám menší část všeho, co tady lze vidět a zažít. Teď už je na vás, kdy sem přijedete:-)))
Jinak díky všem, kteří se mi ozvali. Je vidět, kdo z vás by mi ani nepřisel na pohřeb, kdyby mě ten krokodýl býval sežral:-) Přeji vám krásné léto, nám už tady opadaly všechny listy, ale pomalu začíná vše znovu rozkvétat, takže v září vám už to léto nebudu tolik závidět. Chybí mi má milovaná ČR, ale však já se tam vrátím. Doufám, že jsem vás nenudila a že se dočkám odpovědí! Mám vás všechny ráda, fakt.
Kitty (Kami:-)