Prvotní rádoby šok mi na Ukrajině způsobila Olegova babička, hnedle po seznámení. Definitivně mne uzemnila větou "a ty mluvíš po našem? No jestli s Ukrajincem spáváš, tak musíš umět ukrajinsky mluvit...!!!":o)
No, mluvila jsem, ale jenom rusky. A mohu konstatovat, že jsem se tam rusky docela i rozkecala, a pokud se zrovna v komunitě nemluvilo čistou ukrajinštinou, tak jsem jim docela i rozuměla, hahaha. Pokud byste hledali zásadní rozdíl mezi ukrajinštinou a ruštinou, tak jsou jím písmena „G“ a „H“ (v naší abecedě paradoxně za sebou). Rusové neumí „H“, Ukrajinci naopak „G“, které čtou jako „H“. A tak docházelo k situacím, kdy jsem nechápala, proč se kočce ke krmení dávají „hranolky“, bo se jednalo o granulky Kit-Kat (pytlík KitKatu v podhorské chaloupce o dvou místnostech – další nesmírně roztomilý zážitek), a sledování ruské kabelovky mne uvádělo do křeče ve zvědavosti, jak si překlad poradí se jmény představitelů hlavních rolí:“Gary Potter, Germiona a Chadrid“ se stali absolutní jedničkou. A abych si to vychutnala naplno, provokovala jsem tím i Olega... Jméno „Oleg“ zní ukrajinsky "Oleh". A to jsem si nemohla odpustit: oslovovala jsem ho "Olehu..., což se mu jemně vyjádřeno zrovna kdovíjak nelíbilo, hahaha...:o)))
draace s Olehem, hahahahaaaa:o)
Ale jinak jsem hodná holka.
Když byla vloni v létě na Ukrajině moje maminka, jako dominantu okolí Mukačeva uvedla krávy, které byly snad všude. Na loukách, za oknem turistické chaty, na silnicích... Krávu já jsem bohužel venku nepotkala ani jednu, v zimě jsou zavřené ve chlévech, ale kravské mléko k mání bylo, jak jinak než přímo „od zdroje“. Do vynikajícího mastného boršče s plátky uzeného masa se přidávala pravá neochuzená smetana, k tomu podomácku upečený chléb z tvrdého nasládlého těsta, taky pěkně omaštěný... bohaté snídaně ve stylu švédského stolu a vůbec kompletní jídelníček se nakonec stal černou tečkou mého prvního skoro ruského výletu. Již druhý den po všech těch tučných dobrotách můj žaludek zkoušel nenápadně naznačovat, že tohle tedy rozhodně ne: že když už si konečně doma zvykl na ovoce, zeleninu, müsli, tofu, odtučeněné jogurty a občas milované kuřecí, tak by bylo od věci ho nehuntovat potravinami, které totálně vymýtí současnou mikroflóru... Ale odepřete si, tolik dobrého a chemií nedotknutého jídla!
koliba neměl chybu... až na moje bříško ubohé
Hostinu během zlaté svatby jsem sice přežila, ale v noci jsem si párkrát povídala se záchodovou mísou: ještěže jsme spali v rodině, která místo kadiboudy měla toaletu, jinak bych venku dozajista zmrzla. Reakce značně rozzlobeného žaludku jsem sváděla na ku své osobě neúměrnému množství vodky zkonzumované během svatby, tak jsem se snažila „tolik“ nejíst, a pít ten skvělý podhorský čaj ze zdejších bylinek. K večeři byl šašlik, který nám připravil místní občan vlastnící turistické chatičky; že prý si na svůj podnik vydělával v Blovicích u Plzně, takže jsem v přestávkách, když jsem se zrovna nesnažila zlobivého Vasku shodit ze skály, s ním kecala a sledovala, jak se maso peče. Mňam, mňam, jen to pivo jsem si asi měla odpustit...
Další ráno už jsem pociťovala, že je zle. Se vší úctou ku své inteligenci: kdybych si místo boršče dala vývar polívku, možná bych si ušetřila vleklé žaludeční problémy, které se během dne přihlásily. Došlo to tak daleko, že už ani ten šašlik jsem odpoledne nemohla pozřít. Poslední akce, návštěva „Geografického Centra Evropy“ /nedělám si legraci: rakousko uherský vládce František Josef nechal svůj geografický tým, aby spočítal a následně vytyčil místo, které je centrem (středem) Evropy, a tento „pracovní název“ místu na okraji Ukrajiny zůstal dodnes/, mne absolutně zdecimovala. Centrum Evropy samo o sobě bylo krásné, pamětní desky, mapy, hodně azbukou psaného textu (který jsem zdlouha složitě louskala, abych si záhy všimla, že vespod je to i anglicky), žerdě se všemi evropskými vlajkami a především nádherná koliba, která sloužila i jako muzeum. K vidění kromě národních krojů a všeho toho, co obyčejní lidé k přežití potřebovali, zde byla i sbírka mincí a bankovek, včetně rakousko-uherských a nejpůvodnějších československých. I několik rytin Karlova mostu a domén známých českých měst se tu našlo. Bohužel se v kolibě chystala svatba, a tak byl vzduch k prasknutí nasycen přesmaženým olejem a tuky, což mi zrovna dobře nedělalo. Po návratů domů jsem se snažila jíst – nešlo to. Ono ani nebylo co: odtučněná strava se nikde neprodávala, ani nic podobně dietního, a tak jsem umírala touhou po suchém celozrnném rohlíku či po piškotech s přesnídávkou. Napadly mne také sušenky, ale jediné sehnatelné byly jako na potvoru kokosové, což mi také pachově vadí. Nicméně během půl hodiny se mi podařilo dvě z nich sníst, sláva – aspoň něco. Představa, že mne zítra čeká cesta domů... že od prvních piškotů mne dělí přes 200 km... že přes Slovensko nevede jedna dálnice... brrr.
Centrum (střed) Evropy ZDE!!!:o)