První dny jsem si lámala hlavu, kde ti lidé berou peníze na „moderní“ oblečení svých dětí, když je tak akutní nedostatek práce. Staří většinou žili ze svého skrovného hospodářství, ale jejich potomci už byli nuceni domov opouštět a hledat si obživu ve velkých městech anebo v okolních západních státech. Předposlední den mého pobytu se mi dostalo možnosti navštívit větší město, Rachiv, kde sídlily i úřady (navlas stejné prostředí a atmosféra, jako v Četnických humoreskách – super zážitek) a především „bazar“, což byl obrovský stánkový trh. Obdobný jako u nás, akorát že místo vytlemených Vietnamců za pultem klepali kosu zmrzlí Ukrajinci, kteří zabíjeli čas louskáním a následným pojídáním slunečnicových semínek. Původně jsem se domnívala, že se jedná o posyp ledu proti uklouznutí, ale realita byla taková, že zledovatělá země byla pokryta hustým nánosem slupek právě od slunečnicových semínek.
Ale koupit jste zde mohli opravdu úplně všechno. Oblečení, nábytek, hračky, nářadí, nádobí, mobily, televize, přehrávače, média, nosiče, kabely, pračky, elektronické součástky, kompresory, motorové pily... Chyběl už jenom ten dobytek, jako za starých dobrých časů. Vše bylo rádoby značkové a vše za velice příznivé ceny, třeba pirátské filmy na DVD, nad čímž se nikdo nezaobíral, protože oficiální zákaz pro pirátství zde neexistuje (ten se vztahuje pouze na velkoměsta). A o všem je možné smlouvat, cenovky jako takové nejsou. Na kompletní prohlídku celého tržiště byla potřeba hodina čistého času, stejně jako v klasickém hypermarketu:o)
Ještě mně zaujali oranžově vymódění žáci základních škol... Že by se blížily volby???
Vrcholem návštěvy Ukrajiny byla nefalšovaná „zlatá svatba“. A tady všem garantuji, že přecpané stoly jídlem v těch všech ruských pohádkách je slabý odvar všeho, co jsem na vlastní kůži zažila já. Jedlo se všude, jedlo se pořád a jedlo se naplno, a nejen na svatbě. Jídlo se nakonec stalo mou zkázou, ale o tom až ve finále...:o)))
Samotná svatba, která začínala tradičním pomodlením se, byla výborná. Po modlitbě se všichni vrhli na jídlo, jakoby týden před tím drželi hladovku, a „ženich a nevěsta“ svou neskutečnou vitalitou bavili svatebčany, babička neváhala vtipkovat i na téma „jestli budeš zlobit, tak o svatební noci nic nebude“. Vyzkoušela jsem si ruské tance, kdy se mi krutě po zběsilém tempu v kruhu za notného výskaní a dupání pěkně motala hlava (a nejen po abnormálním náporu vodky „vožak“), a absolvovala jsem i taneček se šátečkem. „Šáteček“ postupně koluje mezi tancujícími; osoba se šátečkem chvíli tančí sama, někoho si vybere, poté oba na šáteček pokleknou a dají si polibek. V mém případě se jednalo o veselou storku, protože než mne Vasil stihnul políbit, vmáčkl se mezi nás srandista „strýc“ Váňa a vyfasoval pusu dřív než Vasil...:o)
"Ženich a nevěsta" - opět po padesáti letech:o)
Stoly se doslova prohýbaly pod jídlem a pokrmy byly pořád doplňovány novými, takže člověk neustále řešil dilema, do čeho ještě ďobnout a co ochutnat. Šampaňské se pilo ze skleniček na tvrdý alkohol, vodka se nasávala z čehokoliv... Bohužel „kvas“, nedílná součást každé mé milované ruské pohádky, se rozléval z pet lahví, nakoupených v místním konzumu. Škoda, protože čepovaný z pravého dubového soudku by se mi líbil víc, ačkoliv na chuť jsem mu tedy zrovna nepřišla. Poněkud přehlučněná kapela hrála (řvala) zvesela a to nejen ruské lidové, v mysli mi utkvěla skladba, která spočívala v opakování zhruba tohoto refrénu:“Kdo má narozeniny, ten ať se napije“. Postupně se předzpívávaly měsíce kalendářního roku a každý, kdož byl v daném měsíci narozen, musel povstat a veřejně vypít panáka. Někteří ze svatebčanů zřejmě slavili narozeniny každý měsíc, soudě dle počtu přípitků...:o) Po vyčerpání měsíců došlo i na další životní etapy, aby nakonec při každém refrénu zvesela pili všichni, kdo ještě pít mohli.
Nechyběly ani sólo písně s harmonikou (včetně národního úboru); co mne však fascinovalo byly nonstop běžící televize v celé vesnici, tedy i během svatby. A tak jsem si čas od času bez problému dotančila do protilehlého rohu zjistit v TV stav boje o bronzovou olympijskou medaili mezi ČR a (světe div se) RUSkem. Olympiáda vysílaná s ruským komentářem byl „zážitek“ již v semifinálovém utkání ČR – Švédsko, kdy mi kolaboval krevní oběh především proto, že mdlý moderátor ohlašoval každý gól v naší bráně s minutovým zpožděním a s ještě vyšším nezájmem. A že jich bylo, gólů, požehnaně... Přece jenom, na UKR jsme vyjížděli těsně po úspěšném klání s dosud neporaženým Slovenskem, až jsme se na slovenských benzinových pumpách báli pozdravit česky, po té nakládačce....:o)))
Televize, a to prosím kabelová televize, je součástí života i v podhorských vesnicích. Málokterý dům není dřevěný a málokterý má toaletu vevnitř, místo venku v neútulné kadibudce, ale kabelovku mají skoro všichni. Viděla jsem videoklipy, na které bych u nás nenarazila ani náhodou, a to prosím v místě, kde se pere v ruce a chodí kadit ven mráz nemráz. Co mne ovšem hluboce mrzí je má neschopnost fotit. Než jsem se rozhoupala k vyfocení „úchvatně“ modré střechy, zapadala mi sněhem. Barevnostní kombinace obydlí na Ukrajině by totiž vydalo na samostatnou knížku: některé domy vypadaly, že „tady došla nebesky modrá a tak budeme dál pokračovat fialovou a až ji spotřebujeme, tak to nastavíme růžovou s oranžovou...“ a některé fasády náramně připomínaly díla abstraktního umělce, který se učí sprejovat. Inu jiný kraj, jiný mrav: učitelka výtvarné výchovy by zřejmě obhlídku z uměleckých důvodů psychicky nestrávila:o)
