Tak jsem ochutnala pravou a nefalšovanou Ukrajinu. Dvě stě kilometrů od Slovenska, v podhůří na hranici s Rumunskem, tudíž jsme občas byli kontrolováni pohraniční policií. A nepopírám, že jsem pokaždé měla husí kůži, protože míst, kde se prakticky může stát cokoliv, jsem doposud moc nenavštívila, hahaha. Vlastně žádné:o)
polozbořené kostely na UKR nenajdete
Hranice... Kapitola sama o sobě. Přejet pomyslnou čáru mezi Slovenskem a Ukrajinou trvalo zhruba dvě hodiny, budiž. Pokud jste právoplatným občanem UKR a jedete v autě, které je opatřeno cizí státní značkou, v našem případě CZ, tak už máte problém, a to i v případě, že se jedná o vaše vlastní auto. A jde o dost „velký“ problém. Hned u prvního celníka obdržíte „bumážku“, což je jakási obdoba dokladu sloužícímu k výjezdu a kde musí být (hodně zjednodušeně vyjádřeno) několik „potvrzení“ od celníků . Každé té osobě je nutné šoupnout úplatek a vyfasovat od ní razítko, aby bylo možné s bumážkou projet samotnou hranici. Celníci si vás přehazují jako horký brambor a na rovinu vyklopí, že „tohle je málo, protože nás je tolik a tolik“, a tak vstup do rodné vlasti stojí 100 USD, v tom lepším případě. A pokud ještě vezete cizince (já), je to pakárna navíc:o)
Jakožto cizinci bez víza má existence závisela na kousku ušmudlaného bílého papíru, který mi vystavili na hranicích, narozdíl od místní omladiny, která na diskotéku do vedlejšího Rumunska místo oficiálního hraničního přechodu používala řeku v pozdních nočních hodinách.
Rumunsko jste během noci identifikovali poměrně snadno, protože narozdíl od Ukrajiny mají vesnice veřejné elektrické osvětlení. Takže v ulicích menších ukrajinských měst tma jako v pytli, tudíž se každá rádoby hospoda snaží osvítit co nejvíce místa kolem sebe, možná aby na světlo nalákala co nejvíce lidí, obdobně jako u hmyzu:o) Hospod a klubů jsme navštívili několik a jednu přednost bych vyzvedla: alkohol se nerozlévá do panáků, prostě se koupí za běžnou taxu celá flaška chlastu, vyfasujete skleničky a pijte si ji, jak kdo chcete. I limonády se prodávaly v plechovkách anebo ve skle, kromě tvrdého alkoholu zde byly k dostání i různé koktejly, již namíchané v lahvích. Co mi však vadilo, bylo množství kouře z cigaret, všude extrémně nahuleno, hrůza, a pak ta příšerně hlasitá hudba... Vše opentleno kýčovitými blikačkami na vánoční stromečky, občas někdo vlastnil i stroboskop, ale v roli DJ většinou figuroval sama hostinská, která pouštěla z magneťáku skladby tak, jak jí přišly pod ruce. Absolutním hitem v době mého pobytu byl song „čornyje glaza“, který bylo možné během hodiny slyšet klidně i třikrát za sebou. A já jsem tančila a prozpěvovala si „čornyje glaza“ a byla to dobrá švanda, protože jak ta písnička byla neskutečně ulítlá, tak se na ni skvěle pařilo.
Vika... moje tanečnice během svatby:o)
Ukrajinská mládež chodila narozdíl od starší generace oblečená moderně, po vzoru západu. Bylo to jako pěst na oko, když v typické dřevěné vesnici, kde za porůznu barevnými ploty s ručně malovanými ornamenty kvokaly slepičky, místní puberťačky nosily elegantní botky s podpatkem a bokové džíny nejnovějšího střihu, přičemž opatrně přeskakovaly louže a poctivě se vyhýbaly blátu a odpadkům. Ale líbilo se mi, jak se rodina vyfintila, pokud se chystala na návštěvu, i kdyby se jednalo o sousedy naproti. Žádné všední věci, pěkně do svátečního, a to i děti. Návštěvy známých a příbuzných vůbec patřily k nejčastějším činnostem místních lidí. Dostala jsem možnost nahlédnout i do těch nejobyčejnějších domácností a vždy mne uvítal ten samý model: dobový nábytek z první republiky včetně kredence v hlavním pokoji, kde byla běžící televize a porcelán. I v nejstarších domečcích sloužila jako ozdoba porcelánová sada, netknutá a pečlivě rozložená za skleněnou vitrínou, rodiny si takový poklad velice cenily. Všude koberce, především ty červené na zdech, praskající dřevo v kamnech a hromada rozcuchaných a vesměs ušmudlaných dětí, které se předváděly. Šťouchaly se, dohadovaly se, zvědavě se poschovávaly do různých koutů, aby mohly sledovat, co se bude dít. Nikdy se nestalo, že bychom nedostali při každé návštěvě najíst, a to prosím pořádné porce, nikoliv něco málo na zub v podobě chlebíčků, jako se to praktikuje u nás:o)
pro neznalce azbuky: na ceduli je HOT-DOG psán v bukvicích:o)