počínající debilita
Tak abych se pořád a jen nechlubila...
Mileráda vás nyní seznámím s asi největším projevem debility, který ze mě kdy vzešel. A doufám, že to takhle zůstane.
Amíka už určitě znáte, z vyprávění. Amík je kůň, který nechuť k práci dává velmi okatě najevo, a za světla člověk vidí, že kůň klopí uši a dupe přední nohou či jinak projevuje nesouhlas. A co si budeme namlouvat: trestat chudáka za to, že nesnáší vozit vodu (tedy mrtvou váhu), která je studená a kape, by nebylo košer. Dopravení vody na pastvinu trvá deset minut a Amík ať si klidně vztekle zadupe a zahrabe, když se mu tím uleví.
Situace se však změní v momentě, kdy se Amíkova hrábnoucí přední noha potká se Štěpánčinou pusou, což by se za světla pravděpodobně nestalo, protože zrak vjemy okolo automaticky hlídá. A když k vám pak přiběhne dítko a plačtivě žaluje „Amík mi vyrazil zuby!“, nastává přesně ta situace, kdy rozum zmizí v propadlišti dějin a zdravý úsudek vám rozverně zamává na rozloučenou.
Je šero-tma. Vidíte úplné hovno. Vytáhnout z kapsy mobil a posvítit dítěti do pusy vás samozřejmě nenapadne, na rozdíl od myšlenky „zuby! strašný průser! HONEM domů, třeba to ještě půjde opravit... nějak!“ Potud budiž; i otázka „Máš doma taťku?“ je správná, jakož i „máš mobil? Hned teď mu zavolej!“
Ale jak jsem sakra mohla třináctileté dítě poslat HONEM! dolů k silnici samotné, to zpětně nechápu. Náraz do hlavy, ať už z jakékoliv strany, je prostě průser. Náraz do hlavy je přesně ten moment, kdy má jít všechno ostatní stranou (čili vysrat se na herky), a i když dítě vypadá v pořádku (až na ty zuby), tak jej doprovodit a předat otci (který už startoval auto).
Já však ne. Ve své panice HONEM!!! jsem se snažila stihnout všechno: tedy vypravit Štěpánku vstříc rodičovi a poté dokončit akci „voda“, a všechno jenom proto, že mi tam běhaly po tmě herky s kanystry na hřbetě. Navíc jedna bez vodítka, protože Amík není pitomec, pochopil, že se dopustil ublížení na těle z nedbalosti, a než mě k sobě nechal přijít, musela jsem ho sakra přemlouvat. Plus strach, že začnou vyvádět i Béruš a Fin, a protože ohrada byla otevřená dokořán, mohla historka s vyraženými zuby skončit třeba cvalem stáda koní po nočním městě.
Jinak chytat poníka s vodou na zádech ve tmě je fakt psina, notabene když ho prozrazuje šplouchání vody.
Závěrem bych ráda dodala, že Štěpánka je naprosto v pořádku (tedy až ty zuby). Tedy žádná odražená či nalomená kost na lebce. Já jsem již také v pořádku, protože v momentě, kdy mi došlo, jak neskutečně jsem blbá, jsem málem zkolabovala, a ani zpráva, že dítě už je na cestě na pohotovost, mě neuklidnila. Vědomí, co všechno se mohlo stát, mi připravilo zatraceně pekelnou noc, ruce se mi třesou ještě teď.
A pak se mi divte, že jsem alergická na odpolední tmu.
draace
Ať žije debilita!
Proč se tyhle akce vlastně lepí na mě?
Minule Štěpánce málem vyšvihla oko karabina od deky, protože popruh byl z gumy.