V pátek prý mají blázni svátek... Mno, hezky se to rýmuje, ale ta teorie selhává na hned několika faktech. Třeba já: já bych mohla vehementně slavit svátek celý tento týden. Například má dokonale schizofrenicky rozplánovaná sobota, kdy akutně potřebuji být od rána do odpoledne na závodech s koněma, a zároveň odvést do Varů přes padesát myší a zdárně projít řidičským testem skupiny BUS (samozřejmě tajně, psssst). Mno, to abych se rovnou rozčtvrtila, protože by bylo moudré se třeba pořádně vyspat, že ano... a poslední část mého úžasného a jedinečného já by zatím mohla podlepovat kolečka na stužky (když už se mi tedy konečně podařilo jim dát nějakou rádoby kloudnou podobu).
Ale jak to mám sakra udělat???
A to jsem se prosím tak pěkně plánovala, jak usednu za volant autobusu. Již dva dny pilně studuji obrázkovou příručku, jež mi byla pro tento účel poskytnuta, a při prozkoumávání palubní desky zmíněného busu zafungovalo dávné placebo: při pohledu na pedály a budíky se mi udělalo lehce špatně. No řídila já jsem někdy, abych měla pocit „já se těšíííííím............???“
Nikdy. Učitel v autoškole byl pedant, řvoun a určitě žral malý děti. První jízdu v osobním autě jsem si relativně užila, protože jsme brázdili okolní vesnice a rozčilování ve stylu „ty nevíš, co to je řadit?“ jsem nijak neřešila. Jsem snad sakra v autoškole proto, abych se to naučila právě tam, ne? Och, jak hluboký omyl.
Druhou jízdu jsem měla v Plzni. Bez legrace... Ten chlap mne týral. Pokaždé jsem měla lekci s ještě horšími adepty, než jsem byla já, a jak se někde něco komplikovalo, tak osoba za volantem dostala němý příkaz „ven“ a řídit jsem musela zase já. Po sérii vět na adresu kolegy ve stylu „tebe bych nenechal ani chodit po chodníkuuuu....“ jsem si já musela „vyžrat“ totálně ucpanou Klatovskou (podotýkám, že tu „původní“ Klatovskou), přecpané parkoviště na sídlišti Slovany... křižovatku u Práce mne občas nechal absolvovat několikrát za sebou, než to bylo „dobře“. Když jsem se poprvé pokusila projet na oranžovou, málem jsem ohluchla. A čeho jsem se dočkala? Na zkoušky jsem byla napsána jako první a jediná... pak dlouho nic... pak zbytek. Ale dopadlo to v můj prospěch. Testy jsem se preventivně naučila všechny do posledního slova a jediný prohřešek na silnici byl, když jsem v křižovatce vyjela na dvojku. Policajt poznamenal cosi ve smyslu „slečna dává koni ostruhy už v maštali?“ a já si dodnes lámu hlavu, jak to poznal, vždyť to bylo takové lehoučké plynulé rozjetí se...
Kariéra novopečené řidičky poté zdárně uhasla. Auto jsem neměla, a to, jež mi bylo po půlroce absence zapůjčeno, zůstalo po mé exkluzivně projeté pravotočivé zatáčce bez posilovače řízení viset nad polem zaklesnuté v kusu betonu, který se vyvalil spolu s tou značkou, do které jsem to naprala. Tehdy jsem pochopila, proč jsou sváteční řidiči postrachem na silnicích, a tudíž svůj řidičský průkaz poctivě tajím. Sice na něm mám pěknou fotku... hahaha....:o)
Daja Swito
těžkotonážní tank by bodnul, muhehe:o)