o smrti slavných (aneb lidi a nadlidi)

Nepřijde mi zvláštní, když Zeď facebooku (v tomto případě coby příkladu sociální sítě) zaplaví vlna svíček a R.I.P. vzkazů, pokud dojde k tragédii, která se dotkne nejen jedinců, nýbrž celého národa (obrazně vyjádřeno). A zároveň se uživatelská základna sociální sítě rozdělí na tři grupy: jedna nereaguje (zpráva se jich nijak nedotkne), druhá se oddává smutku a třetí se pohoršuje nad jednáním druhé.

A přitom není důvod rozhořčovat se nad faktem, že fatální smrt čtyř česko-slovenských hokejistů je mediálně profláklejší, než stejný osud veřejnosti neznámého člověka. Ano, v letadle kromě nich byl zbytek týmu a personál, ale jsme nějak emočně spojení, s těmito lidmi? Nebo snad nemáme soustrast národním mistrům světa vyjadřovat jen proto, že v letadle nebyli sami, aby to náhodou nebylo vůči ostatním nespravedlivé?

Ano, smrt „obyčejného“ člověka je nemlich stejně tragická, jako slavného. Ale co je špatného nebo divného na faktu, že obyčejného člověka opláče pár desítek lidí, zatímco slavného pár miliónů? Koneckonců slavným popularita z nebe nespadla, museli na sobě tvrdě pracovat, a pokud jejich činění zanechalo v lidech emoce (ať už vyhrané mistrovství světa v národním sportu, výjimečný hudební zážitek, knižní bestseller či charita), tak jim od stejných lidí projevení soustrasti patří! V případě obyčejného člověka zpráva na úřední desce MÚ, v případě slavného žalm-zahlcení v médiích a sociálních sítích. Nic jiného, než klasická přímá úměrnost v počtech osob.

Neméně absurdní mi přišla úvaha „Zajímalo by mě, kolik lidí tady na FB (a nejen na FB), by ráno zvládlo správně přiřadit jména k fotkám Rachůnka, Marka a Vašíčka. Každej 20.?“

Zrovna já mezi ně nepatřím. Nepoznala bych je ani teď, protože od hokejistů mě zajímal hokej, nikoliv jak hráči vypadají. Sledovala jsem jejich výkony na ledě, radovala se z gólů a emoční prožitky přišly i bez znalostí jmen, čísel bot a dresů.

Polemik na téma "lidi" a "nadlidi" se vylíhlo také dost. Ne, zemřelí hokejisté opravdu nebyli nadlidi. Oni pouze využili možností patřit ve svém oboru k nejlepším na světě. Proto je lidé znají, proto se jejich smrt stala celonárodní tragédií a proto má i takto širokou „fanouškovskou“ základnu. Každého, kdo hokej sleduje (i kdyby pouze v rámci MS), se zpráva dotkla, stejně jako nehokejovou veřejnost minula.

Je to opravdu tak zvláštní, v hokejovém státě?

Během pročítání negativních reakcí vztahujících se k lavině hokejové soustrasti jsem si čertvíproč vzpomněla na pana Smoljaka a jeho loňský odchod do českého nebe. I on byl výjimečný a slavný a nikdo z nás ho neznal v soukromí, ale když jsem smutnou novinku přišla oznámit rodičům, zatraceně se mi klepal hlas a ticho, které nastalo, vypovídalo naprosto o všem. Přitom ani pan Smoljak nebyl nadčlověk: jen se v nás, stejně jako výkon hokejistů v srdcích většiny hokejového národa, nesmazatelně podepsal.

A za tohle patří slavným osobnostem dík i soustrast, nezávisle na tom, od jakého počtu lidí. A soustrast nechť si každý vyjádří po svém. Že to občas hraničí s nevkusem, pokrytectvím, davovým šílenstvím a kýčem, je již kapitola jiná, která rozhodně nevypovídá o lidech a nadlidech.

draace
(podčlověk)