Opět česko-slovenské finále, tentokrát však dámsko-pánské, dva kalibr hlasy.
Čeká nás show, kéž by bez následků na životech. Faktem je, že zvuk nakonec pořadatelé vychytali, takže přenosy jsou čisté stereo a již bez vřeštění puberťaček (které bývalo opravdu neúnosné), ale Incheba hala, stejně jako sestřička Tesla, jsou staré betonové komunistické hrůzy, ve kterých je „klimatizace“ sprosté slovo.
Tak snad organizátoři příště moudře zváží, jestli mít podél pódia lidi na stojáka, když se v hale nehne vzduch, protože pohled na vyhecované holčičky v první lajně děsí i mě (a že vydržím hodně). Za sebe držím palce Gábině, protože od ní nevzešlo nic, co bych zařadila do „nelíbí“ (u Lukáše mi pár věcí úplně nesedlo), a co je mi líto, je nezvratný fakt, že s písněmi bývá zpravidla spojena i konkrétní emoce vyplývající z daného momentu. Protože u tohohle (viz níže) jsem vybrečela potoky slz.
