Tohle mě na Leošovi Marešovi nejvíc baví: zapálení pro věc.
Když už něco vymyslí, je z toho nadšený jako malé dítě, rád dělá lidem radost, neméně rád je překvapuje, a pokud daná věc klapne, raduje se s nimi. Samozřejmě vím, že v případě soutěžního Ferrari jde o geniální obchodní tah (který nemusí dopadnout, ale podle mě dopadne uspokojivě pro všechny strany), ale i když jde o strategickou masivní (a fungující) reklamu, jeho emoce jsou upřímné a zároveň nádherně infantilní. A jak hodně tomu zrovna já rozumím, nejspíš není třeba dodávat:-)
I hraní o lístky na hokej, které Loeš nakoupil po čtvrtfinále, je parádní divadlo (byť jsem se nezúčastnila, protože přesun do Blavy v tak šibeničním termínu by byl akorát megalomanský stres). Prostě kdo (si) hraje, nezlobí!
A co se týče možnosti za jednu SMS vyhrát Ferrari, to je nářez. V tomhle směru má Loeš svatou pravdu: auto je natolik mediálně profláklé, že jeho nový majitel se celebritou stane (byť rychlokvašnou), a to je zatím jediný důvod, který mě od soutěžení zdržuje. Když pominu propadlý řidičák a vysokou pravděpodobnost, že Ferrari by se u mě neohřálo (já potřebuji osmimístnou dvoulitr dodávku a vlek, ne sporťáka, kterého by mi zdejší „přející“ pravděpodobně zapálili), děsí mě všechny smluvní záležitosti okolo: moje civilní jméno vychrlené do éteru, mediální zájem, reprezentace, veřejné propagační akce... Brrr. Nejhorší noční můra.
Ale ještě mám čas na rozmyšlenou. Koneckonců se mohu uklidňovat faktem, že pravděpodobnost výhry bude pekelně nízká:-)
draace
Ještě si dovolím přihodit citaci SMS, protože mě málem zabila:
"Co s Ferrari? Je to x-krát nabouraný, žere to jako kráva. Jo, kdyby se hrálo o embéčko:-)...“
