Všechno by bývalo bylo mohlo být jinak, kdybych se:
1) kvůli brigádě zeptala nejen na odvoz, ale i na přívoz (místo překvapivého zjištění, že směrem domů nic kromě veřejné dopravy nemíří)
2) lehkomyslně nevybavila pěti kily věcí, abych ráno v pracovním procesu nezmrzla, ale abych se odpoledne měla do čeho převléci (jakože nevypadat jako socka)
3) neskákala lidem nabízejícím alternativu oklikového svezení do řeči.
Protože pak by se mi nestalo, abych musela:
1) jít pěšky 6 zkurvených kilometrů s pěti kilogramy na zádech
2) jít pěšky 6 zkurvených kilometrů s ksichtem pocákaným zelenou barvou jen proto, že kamarád trpí úchylným smyslem pro humor (a co hůř: vlastní manželka, místo aby mě politovala, se mi vysmála!)
3) jít pěšky 6 zkurvených kilometrů, z čehož půlka činila DO KOPCE, po dni stráveném na nohách a v doprovodu silničářů, kteří všemi těmi stroji dělali kravál a smrad, a čuměli, jak kdyby nikdy v životě neviděli nikoho pálit větve a natírat plot.
A pak nemám mít klinickou smrt, po návratu domů! :D
draace
Ale jinak se cítím báječně.
Akorát tedy moje sváteční milované botičky... Dobrá zatěžkávací zkouška. Protože jestli se mi rozpadnou, tak jsem vlastně pracovala zadarmo (dokonce do minusu:-)