Žádání o pomoc nepatří mezi mé silné stránky. Neumím to. A je úplně jedno, jestli jde o pomoc malou, střední či velkou. Většinou to zkusím a v nitru duše doufám, že dotyčný (dotyční) míru vážnosti vydedukují, což se samozřejmě většinou nestane.
Takže jsem zase pekelně zklamaná.
A nepochybně mnohokrát budu, takže bych to měla brát jako předehru. Respektive bych si měla zvyknout a přestat se na něco upínat, i když jde o jediné upínání, které je hybným motorem mého nynějšího života a bohužel jedinou fungující obranou proti depce. Asi už chápu, proč je snadnější dlabat antidepresiva; člověk se nenadře a ještě se u toho cítí královsky. A nepotřebuje se na nic upínat, protože všechno zařídí pilulková chemie.
A díky všem, kteří naopak pomoc nabízejí spontánně. Je jich podstatně méně, ale existují, a já jim jsem vděčná.
draace
A přitom to mohl být tak suprový den, když už je v kalendáři čtrnáctka, mé oblíbené číslo.
Navíc narozeninový den mé MJdcery:-)