V současné době jsou výpravy za koněm poměrně inspirující, romantikovu duši hladící a pranic nevadí, že se musí do kopce, páč je na co se dívat.
Navíc zpátky je to pohoda hlavně proto, že většina z těch tří kilometrů již vede z kopce.
Ovšem za předpokladu, že i zpátky se jdete se psem, nikoliv bez něho, kdy škobrtáte o všechny větve, které právě váš pes aktivně nakladl do prošlapané cestičky v naivní naději, že mu je budete házet.
Tak doufám, že šlo o poslední letošní stres. Ráda bych tímto poděkovala pánovi na běžkách, ke kterému se Lakyna připojila, i Hance, že ji od pána zdárně odlovila a uložila do bezpečí auta, než jsem z divočiny seběhla k nádraží.
A všem běžkařům se tímto omlouvám, za rozbité stopy plné klacků a větví:-)
