úterně

Mno, víkendové Děpoltovice se kvapem blíží. Štěstí opět vytasilo trumfy a hraje proti mě s nebývalou silou: na sobotu mám dopravu, ale nemám pomocnou ruku, a neděle je ještě vtipnější, na tu nemám pro změnu ani jedno z uvedených. A už vím, kdo za to může: Jánošík! To on neustále opakoval, že člověk dostane to, co nechce. Takže dál budu smrdět v téhle díře, chátrat na duchu, přežívat a doufat, že to třeba vyjde příště... někdy... Někdy.

Ale tak hlavně že jsme zdraví (až na tu hlavu, vím). Navíc jsou horší varianty:-)

Ale když nad tím tak přemítám, tak já to fakt dělám špatně. Horečně bych si měla přát, aby se Klárka a Hálovi odstěhovali nejlépe na Slovensko, slečna Slavíková pokud možno do Moskvy (nebo do Černobylu, když už je na radioaktivitu zvyklá), Finovi ne dvě, ale rovnou čtyři šmatlavé nohy a sebe odvát co nejdál od Prahy. Pak by to možná, možná, možná (dle Jánošíkovy teorie) klaplo. A až by stádo Laveřiných magorů bydlelo v Černoci a Klárka v přesně v půli cesty mezi, tak bych si snad i koupila auto, páč tyhle sešlosti by byly pro povzbuzení existence víc než lákavé:D

Konec snům. Na auto momentálně nemám. Naštěstí, protože kdybych měla, koupím si Latíka:-)

draace

Demotivace je totiž horší než depka.

A Lídina úvaha „vždyť já vůbec neumím jezdit!“ by měla být vyhlášena citátem měsíce.