Ano, mám výročí, heeeč... Před sedmi lety do nás s Bobánkem drcla motorka. No drcla: sedmimetrákového koně to „posunulo“ rychlostí dělové koule o pár metrů a já useděla asi tři, než mne setrvačnost poslala hlavou na skálu. Že se mi nerozsvítilo, budiž... ale kůň mi pak utek, a s tou rozbitou hlavou se pak hledalo docela blbě, no... :o)
Ale pointa: datum, které si pamatuji především pro jeho složení, tedy jednička dvě osmičky, jednička tři devítky. Jakási posloupnost, která se dobře pamatuje i mně: mno a dnes jsem si na tehdejší události vzpomněla hned několikrát, hahaha...
Vypravila jsem se s hajtrou do jedné z přilehlých vesnic, na soutěžní odpoledne. Bohužel jen já, žádné děti, které by s Finem mohly soutěžit také, k mání nebyly, ale ono „bohužel“ se nakonec systematicky převtělilo do „bohudík“, jak jinak.
Akce se konala v místech, kde jsem byla jednou v životě. Nehodlala jsem riskovat čas, takže jsem zvolila sice nejdelší, ale za to známou trasu. I když, onen výraz „známou“ už jaksi nebyl na místě... Letos počasí zvedalo hladinu řeky natolik agresivně, že jsme od většiny brodů opustili, takže když jsem hajtru nutila podlézt železniční most a prošlapávat třímetrové kopřivy, bolševníky a lopuchy, bránila se zuby nehty. Regulérně jsem si vypomohla bičem, když jsme se z porostu několikrát vynořili na zadních, a těch slov, co padlo... blbeček šedivej se choval, jakoby tu nikdy předtím nebyl. Když se mi ho podařilo nacpat tam, kam jsem chtěla, podivila jsem se, jak krajina v neprodyšném houští změnila ráz. Pravda, ty stromy byly přece jinak, ale kdo ví, v jakém úhlu pohledu jsme tu měli vyšlapanou cestičku předtím. Ale že zmizela i řeka a zůstalo tam jenom koryto...
Bystří čtenáři již jistě pochopili, že pravdu měl kůň. Koryto patřilo velké vodě, která se tudy provalila na jaře, a že jsme tudy nikdy předtím nechodili, netřeba dodávat. Druhý pokus už byl úspěšnější. Zvíře sice protestovalo ještě víc, protože nabylo dojmu, že opuštění prvního bodu znamená návrat domů, ale podařilo se mi nalézt cestičku lesní zvěře a záhy i řeku. Fino sehrával svou oblíbenou scénku, že „voda kouše finy, nory i švédy... tedy všechno...“ a když se mi podařilo dostát druhého břehu, čekalo mne tam překvapení v podobě ohradníku. GRRRRRRRRRRRRRR!!!
Móňa by bez ostychu zahlásila, že jsem byla v prdeli jak Baťa s dřevákama. Balancovat mezi vymletým korytem a drátem byla kravina. Brodit řeku po proudu a hledat vhodné místo za ohradníkem byl risk, protože voda byla kalná, takže jsem udělala krátkou radost svému koni (hurrrá, obracíme... domůůů...), a poté jsem se snažila najít jiný brod. Po kilometru a půl, kdy můj kůň šílel pod pěnou nechápajíc, o co tady jde (typická vlastnost plňasů: vyrvěte je ze stereotypu a máte pod sebou labila... Anebo debila?), jsem objevila místo, kde nepřipomínalo propast Macochu... a řach, byli jsme v díře, lopuchy zradily. Kůň se asi pilně díval na military, protože mu stačily tři cvalové koordinované pohyby a hop, byl nahoře, a to pevně rozhodnut, že má výletu tak akorát plné zuby... Když jsem telefonovala Martině, že zahájení s největší pravděpodobností nestihnu, protože se musím ještě dva a půl kilometru vracet, připadala jsem si jako na náloži dynamitu. Jen zapálit doutnák...
„Dynamit“ nestíhal zírat, když jsem ho místo k jezu nasměrovala na silnici. Chápete to? Já, které po kýženém střetu s motorkou trvalo tři roky, než vůbec vyjela na koni na silnici plné všech těch motorových vozidel a vozítek? Leč jiná varianta nebyla. Čekaly nás čtyři kiláky po úzké asfaltce, na níž vinou probíhajících žní randily náklaďáky s valníky, traktory, vejtřasky, kombajny a v neposlední řadě taková ta divná věc na vysokých kolech, pod kterou by můj kůň hladce prošel. Několikrát jsem po zvuku hlasitého túrování v nepřehledných zatáčkách za jízdy seskakovala a jala se zvíře, kterému padaly z důlků nejen oči, ale zřejmě celá hlava, cpát do houští a křovisek /tedy pokud tam zrovna nebyla svodidla a za nimi prudký sráz) a těch slov, když řidič nezapomínali zamávat a zatroubit...
Nejhorší křivárnu jsem okusila před tratí. Hajzlík usoudil, že je nejvyšší čas odbočit domů, a bez varování se mnou hopnul do vjezdu právě té louky, která byla ohrazena drátem (tudy jsme měli předtím přijet). Kdybych měla jistotu, že se mi pak povede nasednout, seřezala bych ho ze země do malé šedivé kuličky, jenomže u vollbluta to opravdu nemá význam. Pokud potrestáte plňase, který je psychicky totálně mimo, akorát ho ještě víc zjančíte a on si z příhody vezme jediné ponaučení:“Sem nejdu, tady jsem byl hodně bit“. Takže jsem na louce sehrávala trapné divadlo „ty jsi ale hodnej... nebooooj.... to pole nekouše... to je ale hodnej kluk“, zatímco hodnej kluk bral čáru, stavěl se na zadní a snad by si býval i lehnul, aby nemusel k silnici... A když konečně zjistil, že ani silnice finy nežere, odmítal vstoupit do pole. Několikrát vyzkoušel osvědčenou Aminovu taktiku „hop sem, hop tam, to jsem ale kurva arabská nevychovaná“, a ač se mi podařilo těsně před vjezdem na silnici dosáhnout svého „zastavit STÁT“, vyhráno zdaleka nebylo. Ujistila jsem se, že pojistka proti škodě je platná i letos, a když řidič Felície přestal čumět na mě a obhlédl i koleje, aby je mohl následně přejet, vyrukovala jsem na milého koně s bičem. Strniště se rázem proměnilo v dostihovou dráhu, a když jsem konečně dosáhla tempa, kdy kůň šel čtyřmi údery v nohosledu, který nepřipomínal záběry z „Rychle a zběsile“, položila jsem si otázku, jestli vůbec má smysl s „tímhle“ někam jet... Kór sedm let po události, která mým jezdeckým životem docela citelně otřásla.
Zkrátím to. Objevila jsem se na scéně v polovině jízdy zručnosti. Viděla jsem čtyři koně, jak a kudy jedou, a poté jsem do kurzu vjela já. Pravda, měli jsme absolutně nejrychlejší čas. No bodejť by ne... Měli jsme čisté konto, takže celkově zasloužené vítězství, ale včetně takových vsuvek, jako panický útěk po pleci k ostatním koním... V nejvzdálenějším bodě mezi třemi barely jsem byla sprostá jako dlaždič, a kritická pasáž „čestné kolo“ se proměnila v hon na vítěze.
Vchod na trasu přes Lípu mi jelo ukázat pět koní, jejichž jezdcům se v tom pařáku chtělo ještě ven. Kdybych bývala tušila, že můj kůň to pojme jako fírování lotu Hubertovy jízdy... Zatnula jsem zuby a slezla jsem, protože to opravdu jinak nemělo význam, a v duchu jsem si položila otázku, jak by se soutěže odvíjely s účastí mých dětí... Mno, asi bych teď šla domů pěšky a herka by čekala před stájí:o)
Daja Swito
no to jsem si zase nas*ala do bot, hahaha
PS: Ti, jež odhalili nepatrný fakt, že dnes je devatenáctého, si mohou do notýsku namalovat červený puntík. Já si ho raději nalepím na čelo, abych ho viděla pokaždé, když půjdu kolem zrcadla...