Nerada telefonuji, což je poměrně profláklý fakt. Samozřejmě existují výjimky, protože na zamilované celonoční hovory, kdy se do mobilu brouká vleže a z druhé strany rádoby drátu se line pohádka na dobrou noc, naopak nedám dopustit, ale jinak telefonování mezi mé hobby opravdu nepatří.
V zaměstnání se bohužel telefonní komunikaci nevyhnu, ale přiznávám, že občas se i pobavím. Naposledy u hovoru od jisté dámy, která takto reagovala na došlý reklamní leták a jala se mě okamžitě zpucovat, jako malého haranta. Rychlostí světla a s patřičnou důrazností mi vysvětlila, že od toho a toho dne čeká na námi podepsaný závazek a že jsme ho nedodrželi a že ona na vlastní náklady musela narychlo sjednávat náhradní řešení. A že nás do té doby jakožto firmu chválila, ale že tohle její přesvědčení naprosto otočilo a že nás naopak bude podrobovat kritice a jak si prý po tomhle můžeme vůbec dovolit zahltit kraj reklamou.
Její poslední věta situaci korunovala:“A je dobře, že nic neříkáte, a raději dál nic neříkejte, protože na tohle se nic jiného než nic neříkat nedá!“
Jakožto slušné děvče jsem odvětila „mno, já Vám k tomu nic ani říct nemůžu, v té době jsem tady ještě nepracovala a absolutně nemám páru, o co jde.“
Rozzlobená paní však neubrala:“Jste tahle firma? Ano. Takže se styďte! Já jsem realitní makléř a věřte, že udělám všechno proto, abyste o dobré jméno přišli!“
A zatímco si osoba vylévala rozhořčení, položila jsem sama sobě otázku, jestli by mě někdy něco vytočilo natolik, že bych se obětovala k zatelefonování, které nejen nemá smysl, ale zároveň stojí i prachy. A s tím souvisel i můj následující dotaz, který jsem dámě bez náznaku ironie či jiné kousavosti položila:“A ulevila jste si aspoň?“
Paní překvapivě zabodovala, protože odpověď zněla „a víte, že docela jo?“
A rozhodně nebyla nepřátelská:-)
draace
A já zůstávám u písmenek.
Online písmenek, protože SMSkování mi také zrovna nejede:-)