Počasí mě deprimuje. Ať už je na vině islandská sopka či nikoliv, nic se nemění na faktu, že situace venku je k uzoufání, protože takhle hnusný květen nikdy předtím nebyl (většinou studené dny nastoupily v červnu a v mnohem menší síle).
Přestávám věřit, že struženské závody absolvuji s pocitem „připraveni”, protože nemám kde trénovat. Jediná jízdárna s povrchem ke skákání vhodným je bočně okupována pštrosem, zatímco na naší můžeme pořádat soutěže v hluboké orbě. A kdo ví, jestli vůbec někam vyjedeme! Rytířské hry a Hory neklaply, stejně jako můžeme odpískat blížící se sobotu: Krásné májové skákání se po letech bude muset obejít bez nás, protože kromě auta pro změnu nemáme ani řidiče. A hradit dvěstěkilometrový výjezd prostřednictvím profi dopravce je položka, na kterou maminky dětí nemají.
A tak s Finem brázdíme přírodu, v dešti i větru, což mě nutí přemýšlet o nešťastně zaplavené Moravě, takže další negativno. Ale občas mám i dobrý pocit a dokonce i ze sebe! Třeba předevčírem, kdy jsem po odpovědi na mou otázku „jémináčku, co to tady máš za drobky?” spolkla nabízející se dodatek „a proč jsou tak hubení?”
Jsem sice cynik a sarkasmus je součástí mého ega, ale nejsem a nebudu cíleně jízlivá, byť bych měla oplácet stejnou mincí:-)
draace
Slušně vychované děvče.
Ale nesmí od rána pršet!