Když jsme včera po vleklých patáliích odpískali letošní první účast na závodech, měli jsme vysmáto. Promočeni na kost po dvou hodinách v sedle absolvovaných v nekončícím dešti se nám de facto ulevilo, že nikam nemusíme. Že místo vstávání v pět a honičky související s přesunem koní z pastviny do stáje a naopak (dva pojedou, dva zůstávají) a celodenního štvaní se v počtu lidí 3 (možná i pět, při troše štěstí) a především v počasí, které si nezaslouží nic jiného než nadávky, strávíme ráno v posteli a den doma v suchu a teple.
I libový sen jsem ráno měla, který mě velmi navnadil, co se týče práce přes den.
Akorát dívat z okna jsem se neměla. Déšť žádný, teploty ucházející, i sluníčko občas problesklo... Prostě zrada! A zprávy z místa činu, týkající se atmosféry a podoby parkuru, byly ke vzteku ještě víc. Ještěže si mohu nahlas opakovat, že pro Finovu rekonvalescenci je o dva týdny prodloužený odpočinek zcela jistě blahodárný, protože jinak bych s chutí bušila hlavou do zdi. A klidně v mé nynané závodní přilbě!:-)
draace
Hlavně že jsme zdraví, vím.
Tedy až na tu hlavu.
A thanx tu Hanzy, ke tvůrčí víkendové práci mě navnadila ona:-)