Diškrece neboli dýško neboli spropitné: všichni víme, o co jde. Pravděpodobně teď naštvu všechny, kteří spropitné fasují, protože dýško je v mém případě poměrně ožehavá záležitost: principiálně mě tahle „etika” pobuřuje.
Proč?
Proč bych měla přeplácet již zaplacenou práci jen proto, že se to tak dělá?
Strká snad mně někdo drobné, když vystavím fakturu?
Nerada navštěvuji restaurace právě kvůli spropitnému. Snažím se šetřit, pečlivě si hlídám náklady a kalkuluji doslova s každou korunou. Do restaurace bych sama nešla, protože uvařit čaj si můžu doma, a pokud jsem přehlasována kolektivem a do zmíněného podniku musím, přesně vím, jak se bude tvářit obsluha, až mi napočítá 16 Kč a dostane přesně 16 Kč. A přesně v té chvíli, kdy atmosféra zhoustne nad mou lakotou, podléhám nutkání položit strohý dotaz „je něco v nepořádku?”
Protože mou povinností není dávat dýško. Zákon nic takového nepřikazuje a nehodlám se cítit provinile jen proto, že mi v nynější finanční situaci spropitné přijde jako vyhazování peněz. Až budu mít slušné příjmy, budiž, ale házet po mně kyselé držky kvůli nulovému dýšku nikdo nebude.
draace
Lakomé.
Nejlakomější!