Dopsala jsem druhý díl románu.
Dopsání druhého dílu vnese do existence hned několik pozitivních emocí, ne jen radost, že dvě třetiny jsou hotové. Především se snáze donutíte doplnit zanedbávané blogy, protože představa začít po celodenním čučení do PC tvořit třetí díl, je ubíjející. Začátky jsou totiž nejhorší pakárna! Načít příběh, aby nejen přitáhl nové čtenáře, ale zároveň udržel ty staré, je heroický a vyčerpávající výkon. Nehledě na fakt, že staří čtenáři ví, o co jde, zatímco novým je nutné alespoň částečně osvětit, proč kniha začíná tak blbě...
A mám nejapný pocit, že po dokončení trojky se s chutí půjdu ožrat, pokud možno k Laveře na Vysočinu, tudíž co nejdále od domova a mého počítače. Abych si nejen pořádně vypláchla hlavu, ale i přestala žít cizí životy. Schíza může být prima, když potřebujete vymodelovat reakce knižních postav, ale propady mezi realitou a iluzí jsou drastické právě proto, že jde o fejk (byť je fejk příjemný, jako všechny knihy a filmy a další nosiče příběhů).
A jestli nepobíráte, co tím autor chtěl říci, nevěšte hlavy. To já večer nemůžu usnout, protože složitě řeším, jakým směrem linout příběh a jestli reakce postav byly dostatečně abnormální, po hulení listí. A do jaké míry je přijatelné ze čtenářů dělat blbce:o)
draace
A to mě teprve to nejhorší čeká.
Nechat odležet, a pak to všechno celé PŘEČÍST a doladit. Brrr!