...kupodivu nervózní nejsem. Fotky mám vytříděné, počítač vykydaný, dluhy poplacené (Finovi to stavebko vrátím, čestné pionýrské) a vyjma Avataru jsem stihla vše, co jsem měla v plánu.
Poslední letošní odstavec bych ráda věnovala zvířatům, především myším. V době brutálních mrazů (prý přijde druhá vlna) jsem myslívala nejen na zhuntovanou Klárku a bebíčko chudáčka koníčka, ale i na obyvatele mého myšína. Během posledního kydání jsem se do velkého myšína musela doslova prosekat, protože čím důkladněji se myši zabední papírem, tím více mají v pelechu vlhko, a vlhko když zmrzne, vznikne jakési papírové iglú. Blížící se dvacetistupňové mrazy mě donutily stáhnout myšky do jednoho terária, které lze obalit polystyrenem: sice pidi prostor, ale voda jim vydrží i několik hodin nezamrzlá. Co jsem však silně nedomyslela, byla manipulace se čtyřmi sotva týden starými mláďaty.
Ano, vzala jsem je i s pelíškem a okamžitě šoupla do kapuce, v naivní představě, že to těch pár minut vydrží. Bohužel zazimování se mi krapet protáhlo, a když jsem mláďata chtěla ubytovat ve zbrusu novém kartónovém domečku, nejevila již známky života. Studená a ztuhlá čtyři bezvládná tělíčka. Bylo před Vánocemi, a to si stokrát můžete opakovat, že myš Bůh stvořil ke dvěma účelům: aby se uměla excelentně rozmnožovat a aby se měli čím živit predátoři. V tom tkví symbióza přírody, ale když takhle stupidně zabijete mrňata, máte chuť bezmocně mlátit hlavou do zdi.
Místo vybušení mozku o zeď jsem utíkala do baráku, že bezvládná tělíčka zkusím zahřát. A žádné troškaření: popadla jsem fén a pustila na ně nejslabší teplý vzduch. Uběhlo deset minut protkaných nadávkami, než se první mládě pohnulo. A v tříminutových intervalech další, a k mé obrovské radosti se po dlouhé době ozvalo i to nejmenší. Důvod k předčasné euforii to rozhodně nebyl, protože je čekal další nelehký krok, a to návrat do myšína. Myši byly mezitím spojené do jedné skupiny a zákony hierarchie jsou nelítostné, mnohdy seznamku odskáčí právě mláďata.
Holata jsem nechala v teple hodinu, než začala hemžením dávat najevo hlad. Do myšína jsem je vracela s těžkou dušičkou, ale děj se vůle Boží. Bylo těsně před nejhoršími mrazy, nové myší doupě ještě prohřáté nebylo a hlavně v něm bydlel čerstvě seznámený nový kolektiv.
Vzhledem ke krutému počasí jsem ani nepřemýšlela o pokusu krabici zvednout a podívat se, jestli mláďata přežila. Až dnes, při oblevě, jsem se rozhodla vykydat a zastlat je suchým papírem, než znovu uhodí mrazy. A radost, že z myšat nechybí ani jedno, byla naprosto famózní. Příroda prostě umí!
draace
Mám stejně myší jako Lavera!
Ale žádná z mých nekouše a nekope:o)
