Zvoní mi mobil, což je zvuk, který já nerada, protože před podíváním se na display trnu, co tam uvidím, resp. co se zase sakra stalo za průšvih. A cizí čísla nemám ráda tuplem: jestli něco bytostně nesnáším, tak právě neznámá čísla na svém soukromém mobilu. Bez valného nadšení překonám odpor (ano, cizí číslo) a poctivě přiznám, že na příjmu jsem. Na druhé straně aparátu se rozezní příjemný hlas paní:“Dobrý den, dobrý den, nakladatelství XY, to jsem ráda, že jsem vás zastihla! Máte chviličku čas? Potřebuji se s vámi domluvit na termínu!“
V této fázi je mozek člověka typu já okamžitě zahlcen závalem dat, která do jednoho směřují k otázce „Co jsem sakra zase kam posílala a proč?“, s aktualizovanou informací „Posílala jsem teď někdy vůbec něco někam?“ a následným podezřením, že někdo vykradl mé zálohy a bez mého vědomí některé z mých děl předhodil rovnou do chřtánu lvového. Hladina adrenalinu vyletí na 200%. Který šmejd?!? Tak tohle si vypije... Tohle si někdo zatraceně hodně vypije!
Mozek je totiž rychlejší než verbální komunikace skrz telefon, protože rozuzlení přichází samo: jednalo se o omyl. Tohle jsem já zcela určitě nenapsala, a že mám telefonní číslo podobné s někým, kdo je pravděpodobně také tvůrčí psavec, to samo o sobě nemá chybu:o)
draace
Ať žije paranoia.
Ale faktem je, že na nutnou úpravu SH mám již pouhých 25 dní:o)