Včera těsně před půlnocí jsem odepisovala fanynce, které jsem předtím přihrála střípky mé MJ sbírky, a zmínila jsem se o blížícím se This is it. Že bude asi hodně náročné tu projekci přestát bez slz a že nejhorší to bude v případě The way you make me feel. Mého asi nejvíc srdečního a nejvíc ze všeho modrého songu, na který trpím od doby, kdy jsem si měsíc před Vánocemi tajně chodívala pouštět Bad album, které mi měl přinést Ježíšek. Make me feel je hravá dokonalost, kvantum live verzí, především ta s Britney Spears na 30th Anniversary v NY... Nejvíc.
Ale že na Make me feel frčí i Loeš, by mě ve snu nenapadlo. Pokřikovat na McCartneyho a Say, say, say „fuj... tahle bohužel vyšla“ bylo samo o sobě drsné, ale očekávání „vydrž to... teď přijde to nejlepší“ a vložení indicie v podobě mixovaných útržků Make me feel ještě do Say, say, say, mi otevřelo hubu. Mazec.
Všímáte si, jak je v posledních dnech v diary nudno? Ještěže aspoň ti tři ve vysílání E2 hulí. Slyšet za sebou FINskou a melodii z Lord of the rings v rámci soutěži o lístky na Armina van Buurena... Od toho mám autogram, jestli mě paměť nešálí. I bych klidně šla, do té arény, která už se zase jmenuje jinak, i bych klidně šla v pátek na Reklamožrouty... i bych klidně mohla teď vstát a jít si pustit Make me feel na plné kule, ale pracovní povinností volají. A asi bych si měla koupit zimní boty, když jsem si na kozačce urvala zip: ta tkanička okolo kotníku dobrá, ale až mi jednou vypadne, ztratím botu. A s ní i lidskou důstojnost. Mám vůbec lidskou důstojnost? Když se nechávám obelhávat?
draace
Splíny odezní, ale blbce už ze sebe dělat nenechám.
A pořád jsem nenašla Moničiny klíče.
Čím to bude?
.