Je to již týden, ale pořád nemohu rozdýchat ten vrtulník. Grrr!
Uzavřela jsem sázku o velkou čokoládu Milku. Pakliže ji chci vyhrát, nesmím po dobu 3 týdnů podlehnout nutkání všem pomáhat; hlavně těm, u kterých platí pravidlo „Čím víc se pomáháte, tím víc si na vás poté plivnou“, a notabene u těch, u kterých jsem se již jednou spálila. Takže to musím dokázat!
Tím pádem je heslem tohoto týdne „Polibte mi všichni záď, a klidně i dvakrát.“
Ve středu jsem si poprvé pustila DM, od smrti MJ. Divný pocit, ale nevypnula jsem. Takže report z koncertu DM možná bude. Někdy:o)
Jinak zjišťuji, že bytí asociála je úžasná záležitost. V letech minulých jsem byla akčnější, co se týče života: nutkání, aby se pořád něco dělo, mě pohánělo do různých aktivit verbovat co nejvyšší počet lidí, a to hnedle ze dvou důvodů. Jednak aby bylo na co vzpomínat, druhak v naději, že třeba zafunguje i zpětná vazba (jakože si lidi vzpomenou i na vás, pokud dojde k plánování něčeho). Že je položka č.2 hlubokým omylem, mi však pomohlo dojít k zajímavému závěru: není nic libovějšího, než být zakrtkovaná doma a mimo centrum dění, protože pokud se téměř s nikým nestýkáte, nehrozí konflikty, negativní emoce a špatné zkušenosti všeobecně. Pocit, že vlastně nikomu nechybíte, pálí chvilku, protože tahle situace naopak odhalí, komu na vás doopravdy záleží.
Cpu se do další školy, od září. Tak snad... Kéž by. Ne že bych si byla úplně jistá, jestli to dám, ale za pokus to rozhodně stojí. No a poslední řádek: konečně víkend. Jsem opravdu, ale opravdu na doraz utahaná, a není mi hanba přiznat, že dnešní tříhodinové střihání porostu kolem ohradníků byl naprosto stupidní nápad, protože zítra jedeme na závody, a mě bolí úplně všechno, zatímco kůň je odpočinutý, veselý a hravý, a hlavně nepřiježděný, protože jízdárna je funkční teprve pět dní. Tak snad se mnou nezamete víc, než je únosné.
draace
Za kůňův deníček se omlouvám.
Už se mi o stížnostech čtenářů i zdá:o)