Když jsme tě poprvé přivedli domů, onehdy do 3+1, kde jsme bydleli ještě komplet celá rodina, byla jsi nohaté a bázlivé stvoření, na extrémně velkých tlapách. Zatímco kokršpaněl (tehdy jediný vlastník naší lidské smečky) tvou přítomnost hystericky řešil, ty jsi nesměle popošla k prvnímu křeslu a hop nahoru.
A bylas doma. Konečně jsi měla skutečný domov.
Tatínkova věta "tak s tou ještě bude pr*el" měla hodně co do sebe, ale vzhledem k tvému předešlému životu, který se s tebou nemazlil...
Toulavý pes, notabene toulavý dobrman: nic, co vzbuzuje v lidech lítost. I tak jsi nedokázala být na lidi zlá. Zkoušela jsi jim vykrádat tašky, žebrat či vybírat popelnice... Není třeba složitě pátrat, kde jsi se narodila a kdo tě odhodil již jako nechtěné odrostlé štěně. Málem jsi umřela, protože nebýt zásahu kynologa, který tě coby sotva roční a zcela vyhladovělou v lese našel, nepřežila bys. Zachránilo tě mlezivo pro telata, a to i přes fakt, že šance na záchranu tvého zhasínajícího života byla víc než mizivá.
Tvůj zachránce tě pojmenoval Saze, protože ve smečce loveckých psů jsi černě vyčnívala. A protože dobrman je prostě dobrman, já a ségra jsme tě chtěly. Velký pes! Tatínka obměkčil až tvůj pohled zpoza pletiva, protože jsi byla ničí. Kukuč zvířete, které přežilo svou smrt, je smrtelná dávka vděku, a tím sis místo v naší rodině zajistila.
První měsíce byly kostrbaté: nevychovaný dobrman se sklony zakusovat vše, co bylo menší, k tomu extrémně žravý a neméně divoký. Rodiče se svěřili až po letech, že tě chtěli zachránci vrátit, ale naštěstí se tak neudálo. Vím, že jsem tě kárala leckdy až zbytečně moc, že jsem ti svou sílu a nadvládu dokazovala často a drsně. Ty ses naopak nechávala trápit, pro tebe bylo prioritní být se svými lidmi a milovat je, a nikdy bys nikomu ze své smečky neublížila. Bála ses samoty a odložení tak panicky, že tvému volání o pomoc (jsem tady sama!) se musel náš život přizpůsobit (po anonymu "jestli ten pes bude celý den štěkat, bude otráven"). Prodělaná hladovka tě nikdy nepřeučila granule nenasávat rychlostí světla, stejně jako nebylo reálné tě odnaučit sériově štěkat na koně, když jsem se vyhoupla do sedla. Jednou na tebe ve cvalu kůň dupl a natrhl ti šlachu, jednou jsme přes tebe i s Bobánkem přeletěli saltem, když jsi neodhadla své štěkací manévry... Ale pro tebe nejlepší zábava na světě: štěkat na koně. A když už nebyl kůň, stačilo cyklistické kolo s maminkou.
Nejvíce na světě jsi milovala mou maminku, proto maminčina přezdívka Bohyně. Já jsem byla pouhá chůva, navíc v gestapáckém mundůru, neb jsem vyfasovala onu nevděčnou roli tvého stálého vychovatele. Nikdy jsem nezažila, aby pes na někom tak visel, jako ty na své Bohyni, a nikdy jsem nezažila tak obrovskou dávku oddanosti a věrnosti své smečce. Byla jsi úžasná! Ten tvůj všudepřítomný rypák, upřené civění na kousek rohlíku zapomenutý ve stáji, hypnotizování nevylízaného talíře na stole. Chodila jsi se mnou každé ráno krmit koně, abych se ve tmě nemusela ničeho a nikoho bát, doprovázela jsi mě na pobytech v přírodě. Hlídala jsi nás a nebylo pro tebe většího štěstí, když jsme o Vánocích všichni byli v jednom domě, pěkně pohromadě.
Byla jsi nejúžasnější pes, kterého jsem kdy poznala. Milovala jsem tě víc, než bych si sama připustila, nikdy na tebe nezapomenu. A jestli jsem ti někdy ubližovala hodně, ať už zachraňováním koček, které ses rozhodla překousnout ve vzduchu, nebo škádlivým kroucením tvých krásných uší, promiň mi to.
Nadosmrti mi tvůj pohled zůstane v paměti.
S láskou vzpomínáme
... celá Tvoje lidská smečka
