Popravdě jsem váhala, kterak pojmout článek, který se právě chystám vrhnout do chřtánů čtenářů. Nicméně nepochybuji o faktu, že cizí neštěstí bezpochyby potěší, takže své emoce a dojmy vylíčím ve skutečné podobě, v jaké probíhaly. Koneckonců je načase blog poněkud oživit, peprné příhody spolehlivě zabírají za každé situace, muhehe.
Otázka zní: proč zrovna Dukla? Připomenu fakta: v Dukelském průsmyku se odehrály jedny z nejdůležitějších bojů druhé světové války. Neodvážím se nasázet sem fakta: spokojme se s vědomím, že se jednalo o předem nijak nepřipravovanou sérií útoků, ve snaze co nejrychleji prorazit cestu do Československa skrz Němce. Ztráty na životech tudíž byly obrovské, cca sto padesát tisíc padlých vojáků během prvních dvou měsíců. Boje na Dukle přežili většinou šťastlivci.
Jedním z nich byl můj dědeček. Jako dítě jsem věděla, že bojoval ve válce, ale nepřišlo mi to zvláštní. Z jeho ročníku přece skoro všichni bojovali ve válce. Zlobili jsme ho, byli jsme k němu drzí, nijak významně jsme jeho na půdě visící podobiznu v uniformě s několika vyznamenáními nebrali vážně. Děda o válce nikdy nemluvil, nevyprávěl a tvrdošíjně odmítal konzumovat houby. Teprve pár let po jeho smrti jsem se dověděla, že on přežil Duklu a nejen ji. Jako mladík se rozhodl s kamarády bojovat za vlast, ale vybrali si špatnou dobu: krátce po opuštění rodné vesnice byli zajati a obviněni ze špionáže. Nepodařilo se jim ani zběhnout z maďarské okupace, ale ani vstoupit do vysněné Rudé Armády. Smůla: Hitler v oné době zkoušel blafovat, a to prostřednictvím falešných fám, že do celé Evropy posílá skupiny speciálně vycvičených špiónů. Rusové tudíž nevěřili nikomu: dědečka i jeho kamarády uvěznili a na několik let poslali na Sibiř do lágru, kam byla Stalinem transportována většina vězňů. Nebýt generála Svobody, který v Rusku sbíral posily pro svou armádu, dědeček by další rok v gulagu s největší pravděpodobností nepřežil.
Návštěvou Dukelského průsmyku jsem si chtěla tak trošku vykompenzovat svědomí. Co asi musel člověk vytrpět, když nebyl po tolika letech schopen požít houby, a jak mu asi tak bylo, když až těsně před smrtí prozradil, kde vlastně strávil většinu války?
Slibovala jsem peprnou příhodu, ale sem už se nehodí. Takže zítra, muhehe:o)
Daja Swito
Čest všem padlým, kteří kdy položili život za mír.
Především mladým německým klukům, kteří museli do války kvůli ideálům bestiálního masového vraha, a kteří byli nenáviděni a zabíjeni v děsivě krvelačné atmosféře, která už s „lidským“ chováním nemá pranic společného.
V uniformě sice identifikujete národnost, ale dobrého či špatného člověka už bohužel ne.