Deset let poté (ano, opět:o)
Přece vám neupřu exkluzivní finále mé poslední návštěvy Vídně:o)
Ve včerejším příspěvku je zmíněna cesta mezinárodním rychlíkem. Srážka s krajany nejen že odlovila draace z průseru týkajícího se půlení vlaku, ale celonoční jízdu proměnila v celonoční rej magorů. A co hlavně, fanoušci na mou prosbu přidat se k nim kývli. Že není problém. Úžasný pocit!
Jediné, co jsme značně nedořešili, byl spánek, takže v Praze jsme se rozloučili absolutně vyřízení. Kdy že jsem to naposledy spala? Půl hodiny v křoví před hotelem? Předevčírem?
Ve čtyři hodiny ráno toho v Holešovicích moc nevymyslíte. Usnout na lavičce jsem se bála, všude samý póvl, a že si dojdu na hlavní nádraží pěšky a mezitím že začne jezdit metro. Pak že zkusím zavolat Šimině, jestli se u nich můžu vykoupat a vyspat, před další cestou. Krásný plán, že ano? Akorát to zatracený nádraží nikde. Stanici "Vltavská" jsem přece míjela, ale že půjdu tak dlouho po nábřeží, to mi přišlo krapet podezřelé.
Ano, pražáci se již chechtají právem, protože imbecil draace zapomnělo přelézt na most. No bez mostu Vltavu nepřejdete, a už vůbec nehrozí, že dorazíte k Hlaváku. Bolely mě nohy a celá ta pražská euforie ohledně dalších výjezdů za Michaelem mě postupně (a potupně) opouštěla. Hodina svižné chůze už mi vůbec nepřišla romantická, takže když jsem se zdárně vrátila k Vltavské (preventivně po své stopě zpátky, abych opět nedorazila někam do prd****) a nasedla jsem do metra, okamžitě jsem usnula. Nevím proč jsem nabyla dojmu, že stanice Hlavní nádraží je až na konci trasy, jakože jedu z Chodova, kde jsme též jednou přespaly (s Kitty:o). V uších mi hučelo plus halekání HP ze Scooter, a do toho hlášení "příští stanice Hlavní nádraží".
Nechápala jsem, jak je to možný, vždyť jsem přece TEĎ usnula.... :-)
Styl, kterým jsem se vypotácela z vagónu, by zasloužil zvěčnit. Ale styl, jakým jsem zírala, když jsem za zády uslyšela svoje jméno, a záhy zjistila, že ve dveřích metra stojí Šimina(!!!) a Coudina a volají na mě... Chtěla bych sama sebe spatřit. No a styl, kterým se moje unavené a vyčerpané a po všech stránkách vyřízené tělo rozpohybovalo zpět k vagónu, to pro změnu zůstane navždy v paměti holkám, hahaha. Prý se trhají smíchy dodnes. Mířily na brigádu, že mají byt jen pro sebe. Jasně, vyspi se, tady máš klíč... Trefíš?
No jasně že jo, nejednou jsem u nich spávala. Sice je to rok a půl zpátky, ale v pohodě.
A tady by měla být dlouuuuuhá mezera, aneb zabloudilo draace?
Ano.
A to prosím naprosto luxusně. První půlhodinu zuřivě přejíždělo z Luka do Stodůlky a ze Stodůlky do Luka. Ani jedna ze stanic se nepodobala panorámatu, který jsem měla v mozku. Mobily tehdy vlastnili pouze pracháči, takže průser jako vrata, protože holky jiný klíč do bytu neměly.
A co teď? Bez názvu ulice ani taxíka neuplatíte.
Ten den jsem nachodila celkově dobrých 20km. S těžkým turné batohem, hladová, absolutně vyřízená. Zachránila mě cedule značící trasy do školky a školy, pro zdejší menší děti, protože jsem z ní zjistila jméno ulice: když pominu fakt, že jsem se nalézala na přesně opačném konci čtvrti, tak jsem v té chvíli byla nejšťastnějším člověkem v Praze. Zbývalo dostat se do paneláku, protože holky mi daly klíč pouze od bytu, takže jsem do mluvítka zahlásila post kurýra a crrrr, dveře se otevřely.
Před deseti lety jsem se z tohohle dokázala hravě vyspat. Dneska bych si asi lízala rány týden:o)
draace
pražský postrach
Šimina s Couďákem byly spolubydlící z intru. Obě je miluju. Hlavně díky jim byly prázdniny r.1997 ty absolutně nejdokonalejší a nejakčnější... Kde jsou ty doby.