Dvoupatrový autobus nabízel všeobecně mnoho nových zážitků. Stačilo deset tancujících lidí, aby se vrchní patro rozhoupalo, a hnedle pohled na dole probíhající party působil jinak. Bohužel na nás těsně před půlnocí vlítla komanda: první v podobě natáčecího štábu TV Óčko, kteří nevím proč zrovna mne důkladně vyzpovídali, a vzápětí i Míšu (asi aby se mi pak nemohl pochlebovat), a druhé v podobě milých mladých můžu, kteří sice byli k sežrání vzhledem i chováním, ale kteří nás z útulného busu vyhostili. Tím pádem jsme přišli i o možnost si vzájemně pohlídat místo, když se někdo vzdálil do mumraje hudby, ale na druhou stranu: během vystoupení PvD by v ně busu tak jako tak hlídat místa nikdo nezůstal.
Dočkali jsme se po půlnoci, po romantické procházce lesem plným bubáků a opilců. Paul to rozjel opravu ostře: trackem Galvanize od Chemical Brothers, a ve stejné palbě pokračoval dál. Nebylo možné se ho řádně nabažit, ač dav doslova a do písmene šílel. Navíc já jsem milovník ohňostrojů všeho druhu, a tak jsem nevěděla, čím se nechat unášet intenzivněji, jestli nadupaným setem anebo barevným jiskřením na nebi. Famózní nástup, i tak by se daly emoce popsat, ale stejně jsem toho názoru, že rachejtle měly přijít na řadu až v samotném finále. V tom nejlepším varu, při For an angel; ohňostroj v lůně právě tohoto tracku by dodal atmosféře šťávu nejabsolutnější dokonalosti.
Už během Nothing but you, když obsluha počala odnášet části Paulovy výbavy, jsem propadla panice, že tohle už je definitivní the end, a že vrchol festivalu roku bude bez For an angel. A to bych nerozchodila, a řekla bych, že nejen já. Byla jsem velice blízko, každé Paulovo gesto jako na dlani, i každá muška, kterou chytil a zahodil. Byla jsem obeznámena předem, že tenhle DJ je sice trance God, ale jinak neslaný a nemastný typ, oproti bavičům typu Tiësto či Armin van Buuren; ovšem k mé velké radosti na Mácháč přijel zcela jiný člověk. Byl v pohodě, spokojenost z něho čišela, usmíval se, mrkal na nás, s davem komunikoval velice vstřícně, včetně gesta, jakým Lucce předával stůl. (Byť zbytečně, protože ta zřejmě neměla v rukávu nic, čím by se mohla rozehraného For an angel chytit.) Terno bylo i místo, ze kterého jsem si Paula vychutnávala: kdyby mi hanba dovolila, krutě bych sem vepsala, že přede mnou stálo cosi, co měřilo asi 90 čísel, mělo to fousy a hulilo to jedno žváro za druhým:o) Samozřejmě se nejednalo o „cosi“, nýbrž o „kdosi“, tedy o fajnového trance pařiče malého vzrůstu, přes kterého bylo nejen super vidět, ale jehož tělo mne chránilo před chladem táhnoucím se z vody. Pravda, musela jsem tancování (dá-li se vůbec omezený pohyb v mase lidí takto nazvat), značně přizpůsobit, abych chlapíka lokty netloukla do hlavy, ale jinak to nemělo chybu. Chvílemi bylo opravdu obtížné si plac udržet, jeden z neurvalců se ke mne jakožto k něžnému pohlaví choval opravdu brutálně, ale podařilo se mi setrvat, dokonce aniž by byl surovým tlakem zezadu zasažen onen chlapík přede mnou. Poprvé v životě jsem vlastním tělem bránila muže:o)
Jestli se mi něco opravdu silně vrylo do paměti, tak obrázky z plátna, vysílané při For an angel. Možná to byli rypouši... nevím, ale bylo to obří, mega fantastické. Svět zvířat za zvuku jednoho z mých dvou nejmilejších tracků; že by inspirace z Jarreho videa Oxygen?
Každopádně čas letěl, nelidsky rychle. Vystoupení PvD bych osobně rozdělila do čtyř částí: první byla energicky našlapaná, až skoro nářezově. V další pasáži zvolnil a hudba spadla do jakési hlubší, skoro až ponuřejší nálady, ale do atmosféry jezera to skvěle pasovalo. Další part patřil divákům, osvědčené rádio hitovky nejen z Reflections, novinka Otherside, kterou mimochodem hráli nejméně dva DJové před PvD, a publikum se při Time of our lives jalo i zpívat. Finále se de-facto neslo v čekání na For an angel, ač se smutkem na srdci, protože čas velel nemilosrdně. Bohužel nedošlo na případnou autogramiádu, přestože Paul zavítal na pódium i během vystoupení Luccy. Stačilo několik kroků k divákům... Pravda, bariéry by to nemusely vydržet, a sám mistr se tentokrát publiku věnoval opravdu intenzivně, ale naděje holt umírá poslední...
Jak už jsem avízovala, nástup Luccy v závěsu po PvD mi nesedl. Kdyby převzala štafetu po tvrdším Sanovi, určitě bych se ni dívala jinak, ale takhle mi zůstala vzpomínka v podobě úprku od stage.
Mácháč 2005 měl grády, vydařená akce. Návštěvníci zápasili se zimou tancem, okolí jezera mělo skvělou světelnou kulisu, tančily i spermie, policajti se místo mlácení zvrácených živlů povozili na lodičkách... Našli se i jedinci, kteří neváhali smočit tělo v jezeře; magorů a bláznů není nikdy nikde dost.
Východu slunce celá naše grupa (Míša, Tom, Štefka a má maličkost) vyčkala v autě; paní Vlezlá Zima nakonec zvítězila i nad trancem, a tak zbytek akce nemohu lačně zkritizovat. A závěrem bych ještě moc a moc a moc ráda pozdravila Agynku.M a Smudlinu.J z chatu, za spoluúčast v hromadném těšení se, včetně odpočítávání jednotlivých dní:o)))
Dojmy a především emoce z akce mne nutí srovnávat prožitky letošního koncertu Mobyho: co bylo lepší? Toť otázka. Letošní rok je celkově na živá vystoupení extrémně plodný, a Paul van Dyk nasadil velice vysokou laťku, i přes velké očekávání. Nashledanou napřesrok: ať už na Mácháči anebo na PvD kdekoliv jinde u nás, v kotli českých fanoušků.
Daja Swito
vypařená až na půdu
And Happy birthday, Michael :o)
(zdroj fotek: net)