Přesně tohle mi proběhlo hlavou, když prosklené dveře útulku rozrazil dobrman. Respektive štěně, údajně desetiměsíční. Vychrtlé, tlapaté a křivonohé, ale disponující neuvěřitelnou silou. Za psem vlál zaměstnanec útulku, a zatímco se nadšenému štěněti na dlažbě rozjížděly nohy, mně bylo jasné, že „tohleto“ pojede zpátky s námi.
Bude to znít jako klišé, ale člověkem zahozené zvíře se prostě chová jinak. Dává radost najevo oddaně a výbušně, a když dobrman během deseti vteřin přistál mamince na ramenou a stejným způsobem hopnul i na tatínka, stíhaje pána na vodítku vláčet sem a tam, v neřízené radosti, že je mezi lidmi, kteří si ho všímají... A pohladí ho, přestože jsou cizí...
Pakliže cesta do Prahy byla krutá (rodiče pro mě zajeli, naložili mě a poté jsme se stylem brzda plyn řítili ku hlavnímu městu, takže jsem polykala kinedryly a modlila, ať už jsme u Vltavy), cesta zpět byla drsná. Pes auto znal, ale smyslem jeho existence bylo se lísat úplně ke všem, sápat se zezadu dopředu, šlapat po mně a okusovat mi ruku. A žrát moje piškoty, které jsem si vzala, abych uklidnila žaludek. Naštěstí my zvyknutí na labilní koně nemáme s udržením pár desítek rozdivočených kil problémy:-)
„Pouze zkušenému kynologovi!“ byl dodatek jednoho z mnoha inzerátů, které jsem během shánění dobrmana četla. Na fotce byl navlas stejný pes, vyfocený v bytě, a dle popisu jasně velící páníčkovi. Pes, který nemá kde vybít energii, který skáče lidem po hlavách. Přesně jako ten, kterého jsme z útulku odvezli vstříc novému životu. Dle pána z recepce nejspíš někomu utekl, ale osobně se domnívám, že nevychovaný dobrman byl z bytu vyhozen. A z bytu prokazatelně, protože si umí otevřít dveře, což rodičům dokázal hned první noc, kdy provedl důkladnou exkurzi ve všech místnostech.
Tak je o jednoho šťastného psa navíc. Být můj, vyfasuje jméno Happy, čímž by se zároveň hodil k Lakyně /Lucky/:-)
draace
Při pohledu na mé rodiče jsem musela uznat, že jim něco jakože vnouče asi opravdu chybí.
Tak snad jim dobrmani budou stačit:-)))