Dokopala jsem se k akci „praní koňovo věcí“. Většinou jde o zimní cajky: kožíšek na posedlí, bavlněné deky, bandáže, hadry a samozřejmě podsedlovky. Podsedlovky jako takové jsou největší humus, péče o ně spočívá v tom, že když jsou propocené, provede se tzv. ponor do barelu s vodou, a po 24 hodinách je dečka vymáchána, usušena a vrácena na koně.
Takže půldenní maratón s pračkou. Koňské věci nemůžete prát s ostatním prádlem, protože jsou plné chlupů, a právě tohle finále je důvodem, proč očistu cajků pokaždé odkládám půl roku. Po doprání poslední várky je nutné vzít vysavač a buben pračky vyčistit od chlupů, a u této činnosti jsem se zarazila. První chuchvalec dlouhé zimní srsti jsem z pračky vytáhla ručně: chomáč čistě bílých, heboučkých a jemňoučkých chlupů, které krásně voněly po pracím prášku. Jeden by se s tím hned pomazlil, jak byly příjemné na dotek. A tady přijde klíčová otázka: je tohle vůbec to samé, co má na sobě v zimě kůň? To zažloutlé, odporné, mastné, zablácené a propocené svinstvo, které nejde odstranit z flaušového oblečení a které zvedá adrenalin už jen při pohledu na jeden jediný exemplář vypadlý doma na koberec?
Škoda, že v zimě nejdou vyprat celí koně. Byli by pomazlení hodní. Takhle si majitel herky nad kopou vypraných koňských cajků maximálně povzdechne „ach jo... Za rok znovu. Brrr.“
draace
Mám nějak moc podsedlových deček.
Naštěstí ty závodní stačí přemáchnout v teplé vodě, na koně se dostanou max. 3krát ročně:o)