V úvodu bych neměla nezmínit svá jalová léta, kdy člověk věčně hledal smysl života, ale zároveň se tvářil „to nám patří svět...“
A kdy bojácného kolouška počali zváti do ostřílenější společnosti; s pálivou otázkou „chceš být užitečný? Tak vstup... mezi nás...“
Ano, myšlenka užitečné činnosti potěší. Kolikrát pouze a jen myšlenka ke pocitu spokojení bohatě vystačí. Budu Někdo! Pozor na mě!! Já totiž hnu světem!!!
Velký kulový.
Napohled suverénní komunita, k níž lze vzhlížet s respektem a s úctou, dostane úplně jiný nádech, a stačí k tomu leták. Prachobyčejný kus potištěného papíru, připomínající lacinou formu reklamy. Ale ten obsah...
I taková je realita. Po letech strávených v dostihové stáji se dočtete, že jste vlastně tyrani koní. Že jste několik desítek měsíců utopili v činnosti, která je přirovnávána k řezničině, že celé to nadšení a zapálenost týmu okolo koní je zvěrstvo, které je ostudou lidstva.
Vše sečteno a podtrženo fakty, které samy o sobě leccos naznačují. A tady nastane zásadní otázka: co když jsou i ostatní aktivity, letáky a propagandy, založeny na zcela totožné bázi? Zkreslené informace, neobjektivnost, a co především – absolutně nesmyslné řešení?
Je přípustné nechat propagaci lidem, kteří než aby zvedli prdel, a jeli se přesvědčit, jak se dané věci mají, se bravurně ohánějí letákem a proslovy, které pouze kopírují tu a samou hromadu žvástů?
Zřejmě by bylo na místě osvětlit detaily. Téma letáku – Velká Pardubická, ostuda naší vlasti. Kterak ubohé koně týráme běháním, o krvavé podívané a o ždímání zvířat za účelem zisku, to vše opředené čísly smrtelných případů. Podotýkám, že od lidí, kteří znají koně maximálně z televize. A navrch hrůzné obrázky z dostihů, včetně karambolu na Taxisu, který, a to je nezvratný fakt, způsobili sami ochránci zvířat. Prostě a jednoduše vběhli rozběhnutým koním do dráhy, rozhodili jim tempo, a způsobili na nejtěžším skoku hromadnou kolizi.
Ono řešení „problému“ organizovaných ochránců je kapitola sama o sobě. Jak bych se asi tvářila já, kdybych byla otec rodiny, živila tři děti, a do práce by mi vlítlo několik magorů, kteří se rozhodli zachránit svět? Což se netýká pouze dostihů. Zabíjení velryb se mi také hnusí, ale proč kvůli tomu poškozovat pracující lid?
Kdy konečně borcům dojde, že dokud Italové budou žrát čerstvé krvavé bifteky, tak NIKDO transportům smrti nezabrání? Jenom idiotovi to nezapálí, že zákaz ve vyspělejších zemích akorát tak prohloubí utrpení transportovaných zvířat, protože pojedou stovky kilometrů navíc přes země, kde zákazy vjezdu neplatí.
Tuleni budou umírat, dokud bude poptávka po kožichu, to samé testy kosmetiky, pojídání psů hozených zaživa do vroucí vody. Hledat problém je totiž třeba u zdroje.
A zmíněná dojemná čísla obětí dostihů... Kde jsou statistiky skutečně týraných koní? Pohled na hýčkaného dostihového koně, a na hladem a prací vysíleného tažného koně v lese hovoří za své. Kolik lidí si pořídí zvíře, uklidí ho do garáže, a pak se nestačí divit...“kůň potřebuje seno? No my mu dávali pytel chleba denně...“
Ano. Zlikvidujme překážkové dostihy, a pak budeme po zbytek života žrát koňskej salám, bude ho totiž dost.
Já je prostě nemám ráda. Nemám ráda velké organizace zabývající se ochranou zvířat. Přijde mi to ve většině případů jako marnění časem a vyhazování peněz. To už je stokrát produktivnější stará babka na vesnici, která z mizerného důchodu živí patnáct zatoulaných koček. Útulky pro opuštěná zvířata, penziony pro přestárlé, kluby dětí a mládeže... Prostě cokoliv, kde je vidět pozitivní výsledek. Kde je určité množství nadšených lidí ve vaťáku a v zablácených holinkách, kteří sice neumějí mávat letákem a chrlit fakta, ale kteří přiloží ruku k dílu, a co je důležité, ve svém oboru jsou profíci. I bez propagace v médiích.
Ale jedno jediné mega pozitivum se ochráncům zvířat nedá upřít: dělají aspoň něco. Sice ve většině případů úplně blbě, ale i malé něco je lepší než velké nic.
Daja Swito