Titulek samozřejmě nesouvisí s filmovým počinem nejúspěšnějšího slovenského režiséra (další film, který jsem neviděla celý, protože výpadek proudu onehdy nahrál z filmu jen půlku), nýbrž s mým duševním rozpoložením. Jak je sakra možné, že mně ujde prodej lístků na Depešáky??
Opět a zase: divný rok. Přípravy na Huberta přinesly další tvrdou a nelítostnou daň. Po koncertě Depešáků a U2 toužím už léta, a druhý zmiňovaný nabízí nebývalou formu hudebního prožitku alespoň v trojrozměrném kině (za předpokladu, že ho nepřestanou promítat dřív, než se já dostanu do IMAXu).
Ale jako vyprodané lístky na 25. června 2009, to je masakr. Nechci sezení, nechci stát „někde kdesi“. Chci lístky k pódiu. Ach jo:o(((
draace
Mě totiž každé budí live verze Never let me down again.
Což je motivačka silnější než záchvaty Strýčka Skrblíka...:o(