Nejenom vláda zkouší, co vydržíme. Po nedělní kulminaci nesnesitelného vedra, násilně přerušeného průtrží mračen, která zabila všechny moje hýčkané krabice, se počasí rozhodlo mi okořenit dny sudé. Tedy dny, kdy s herkou chodím do terénu. Málo platné, jízdárna je sice vzrušující záležitost, plná neočekávaných situací a adrenalinových momentů (třeba křížek tři cvalové před koněm...), ale nic se nevyrovná prožitkům venku, kde v každém křoví číhá imaginární strašidlo, které žere koně a to zásadně od hlavy, kde jindy „běžné“ věci ožívají a snaží se koni ukousnout nohu, třeba bílé prkno zubící se ze škarpy anebo balík sena zákeřně číhající na louce. Lesní i jinou zvěř netřeba zmiňovat. Momenty, kdy vlevo kličkuje zajíc, vpravo se skrz šípkové houští systematicky roztrhává srna a z povzdálí vše s otevřenou hubou sledují krávy, doslova miluji. Není jistoty, za čím se mé zvíře vypraví, bo je ochotné utíkat za čímkoliv, ať už se jedná o jelena anebo o vyděšenou šlapající cyklistku poté, co chudinka zjistí, že za ní nadšeně utíká kůň, kterému je úplně jedno, že se trhnul od stáda... Hlavně že je s čím se honit. A tak zažívám i chvíle, kdy se „koníček“ rozhodne na krajnici závodit s motorkou anebo uštvat vlak; v takové chvíli jeho labilní dostihovou maminku tak trošku proklínám.
Ale zpět k počasí. V úterý se jevilo nadějně, tudíž jsem nedbala hromadících se bouřkových mraků a táhla své vzpouzející se zvíře do stáje, že osedlám a pojedu, doufajíce, že za kopcem hřmící a blýskající se scenérie á la Mordor nás mine. Jak hluboká to mýlka... Během minuty se zatmělo, přišel vichr z hor a než jsem doklusala do stáje, už lilo. Dveře jsem musela zapříčit lopatou, aby průvan nevyrazil pevné tabulky oken, a nastalo čekání: přejde.. nepřejde... Nepřešlo. Koně jsem vrátila zpět ven, zmoklá jako slepice, a zatímco silná bouře a vichr putovali dál, zleva přicházela nová: sice ne tak agresivní, ale za to s ceďákem, který se nedá nijak slušně nazvat.
To jsem ovšem netušila, co mne čeká ve čtvrtek. Pravda, hodinu a půl se mi dařilo se bouřce průběžně vyhýbat: obklusala jsem si Vladař, bouřilo nahoře. Vyjela jsem po dráze nahoru, bouřilo na druhé straně kopce. Klusali jsme na Kolešov, bouřilo nad Močidlecí. V Kobylé nás chytil deštíček, což mi nijak nevadilo: mnohem více mne vytáčel kůň, který se během klusu pokoušel sežrat celou louku plnou vysoké trávy. Bouřka se plynule vlekla za námi a lapila nás asi dva kilometry před domovem, ale pořád se to ještě dalo. Ale to, co na nás začalo padat v posledních 100 metrech...
A aby to nebylo málo, Radka se letos historicky potřetí rozhodla jít jezdit. Amina svedla dolů, což byl průšvih, protože můj kůň měl večeři nahoře. A že sám tam nebude a že ani žrát sám tam nebude, takže jsem mu rezignovaně dělala společnost, zatímco z nebe padaly provazy vody a nad hlavou vesele řádila bouřka. Kdyby tam byl rybník, tak se do něho před tím přívalem vody ochotně schovám...
Třeba mi do rána narostou plovací blány a žábry, tím by se vše vysvětlilo. Každopádně jsem náramně zvědavá, s čím nás počasí překvapí příště. Že by bylo... HEZKY...??????
Daja Swito
slepice víc než zmoklá