Dlouho předlouho jsem přemítala, zda-li sem vložit následující povídání. A ač to bude znít nepravděpodobně, nečinil mi potíž v rozhodování fakt, že jde o další pokračování seriálu „já a Madonna léta páně 2006“, což by se tedy jakožto série logicky nemělo přerušovat...
Nakonec jsem se rozhodla. Ano, vepíšu to sem. Ať je hmatatelná i stinná stránka života, ať lze názornou ukázkou porovnat hodnoty a priority bytí.
Nejsem si jistá, zdali bylo tím „nejbáječnějším“ nápadem si celý víkend sjíždět Madonnu. Trošku na utěšení zarmouceného srdce po zmizení lístků, trošku prozkoušet vlastní ego, zda-li tuto skutečnost stráví (včetně naděje, že se s tím třeba i vcelku brzy srovnám)... jen kdyby tu zatracenou Madonnu nehráli opravdu nonstop a opravdu všude, včetně upoutávek na koncert.
Předevčírem večer došlo k zásadní události ve věci Madonna: pokud mi bude štěstí přát, opravdu tam budu. Za normálních okolností bych se tímto faktem nijak nechlubila (natož abych se s tím veřejně vytasila tady:o), v hrůze, že „to“ zakřiknu, protože vstup bych měla gratis (to jako úplně zadarmo) a to prosím „za svou přirozenost“ (citace). Tedy situace, která se stává jednou za život; zaplnila mne radostí, nadšením a euforií, že štěstí konečně našlo cestu i ke mně...
Horko těžko popsat pocity. Kdyby byla sobota večer á la home alone, konala by se v mých dvou pokojích Madonna párty; takhle jsem však musela jít trapně spát, abych ráno ve 4.30 nepřipomínala pochybnou existenci. Jen pevně doufám, že jednou budu moci danému člověku vše adekvátně oplatit... Aby se cítil alespoň z poloviny tak skvěle, jako v daný moment já; především kvůli faktu, že k finále této situace došlo jak jinak než shodou několika náhod, plných „kdyby“ a „kdyby ne“... Jedna z variant životní cesty, v tom nejpozitivnějším nádechu. Byla jsem opravdu, ale opravdu šťastná, duše mi jásala, srdce plesalo a přišlo mi, že nic krásnějšího mi dlouhou dobu jistojistě nehrozí... protože JÁ TAM OPRAVDU BUDU...
Noc plná různých příjemně divokých snů uběhla jako voda a následující den jsem si blaženě předříkávala „budu tam.. budu tam.. BUDU TAM“, ovšem jen sama pro sebe a potichu... Hlavně to nezakřiknout! Protože to musí klapnout.
O několik hodin později vpadla do kuloáru žhavá novinka: Madonna přidala v Praze koncert, na 7.9.2006. Má úplně prvotní emoce byla „no teda!!! když už mám /skoro/ místo jisté... zrada!!!“ Jako by navztek a natruc mně:o)
Během dne mi chodily maily a sms, že koncerty budou dva. Ať prý netruchlím. A já musela držet jazyk za zuby, že mám /skoro/ lístek na ten první. Muka, opravdová muka, ale byla jsem velice statečná. A dostavily se další emoce: co teď? Druhý koncert bude jistojistě lepší... a přesně deset let po Michaelu Jacksonovi... Je rozumnější ušetřit tři a půl tisíce a jít na jeden, nebo si pořídit lupen a jít na oba, anebo si pořídit lupen s vizí, že to třeba v prvním termínu nakonec nevyjde...???
Prostě dilema nafukující hlavu k prasknutí.
Ke konci pracovní doby jsem ve Vzkazníku našla zprávičku:“miminku netluče srdíčko, zítra jedu do nemocnice na výškrab. Papa“.
Netřeba dramatizovat, co probíhalo dál... v jedné jediné vteřině se mi zastavil dech, tep i svět... a celá Madonna, a všechen ten mumraj a chaos okolo, mi rázem byla úplně, ale zcela úplně ukradená. Najednou dostal život zcela odlišnou podobu, tu reálnou a reálně krutou, vytopenou nekonečným množstvím hořkosti, slz a lítosti nad další kapkou v moři nespravedlnosti, která se děje a dít bude. Kolik vět a kolik vteřin člověk potřebuje, aby si uvědomil, jak jsou jeho tolik prosazované libůstky ve své podstatě malicherné!
Kamarádka touží po miminku delší čas, tohle byl druhý, leč opět neúspěšný pokus. A můžete se snažit jí ulevit, můžete si celou noc lámat hlavu, proč zrovna ona... a samozřejmě na nic nepřijdete, protože to není ani ve vaší moci, ani ve vašich silách.
Přijde mi, že od páteční hořkosti spojené s vyprodanými lístky, uplynulo několik let. Euforie se rázem rozplynula, mozek a mysl obsadilo úplně jiné téma... i Madonna jde kolem mne, nemám potřebu ba ani chuť řešit, jestli ve čtvrtek večer pojedu se spacákem k nějaké z benzinek, abych akci měla „pojištěnou“ z obou stran... prostě je mi to FUK.
Madonna však přijede. Ať už tam budu anebo nebudu, její osoba mi navždy zůstane spojena s pocitem střemhlav pádu z nebes, bude to ve mně zakódováno až do smrti.
Byla to však lekce, za kterou svému osudu děkuji. Někdy je potřeba dostat ránu doprostřed čela, aby člověk pořádně otevřel oči.
love
Daja Swito
toho času totálně na sračky /why does my heart feel so bad:o(/
PS: vlku, i tak moc díky! mlaaask
mamute, i tobě ! mlaask
Stvořiteli... ... ... PROSÍM TĚ... ... ...