...avšak já to zcela jistě nejsem. Maximálně horké novinky, ty mne berou, ale jinak mi při „horkém“ paradoxně naskakuje husí kůže. Kór teď, v těch příšerných, odporných a nesnesitelných vedrech. Vedro jako takové bych povolila pouze zemědělcům, když suší seno; jinak příznivých slunečných 20 stupňů, víc ani ťuk. Ve vedru jsem všestranně nepoužitelná a za vrchol absurdity považuji se plazit v takovém počasí k vodě, kde je ta nejhorší forma protivného horka, spojená s předraženým pivem a vůněmi pylu a rozkvetlé trávy, což je pro mne smrtelná kombinace. Proč se nechat týrat pařákem, když je VŠUDE nejlépe v podvečer?
Horké mi vadí i jídlo. Výraz „honem pojďte jíst, než to vystydne!“ mne uvádí v šílenství. Ono se snad to jídlo zkazí, když nebude vařící?
Hektické usednutí ke stolu, kde na talíři krutě kouří polévka. Tečou vám sliny, protože to nádherně voní, ale k čemu to je, když je to tak horké, že se to ani do pusy strčit nedá? A tak foukáte, což je ještě trapnější, protože oblak páry z jídla se vám cpe do chřípí, a laciné pokusy o míchání nezabírají: tudíž stejně jako ostatní s námahou polykáte horká sousta, což je nejenže bytostně nepříjemné a nezdravé, ale ještě to opaří jazyk. Pokusy dostavit se k obědu později v naději, že jídlo mezitím zdravě vystydne a bude mít adekvátní teplotu bez páry, pohasnou ve chvíli, kdy vyjde najevo, že vaše jídlo je pečlivě přikryto pokličkou a násilně separováno ve vyhřáté troubě...
Již chápu, že rčení „jako pes kolem horké kaše“, má do sebe mnohem víc, než se napohled zdá. A tak se i nadále budu děsit společenských událostí a večírků, kde se bude tradičně čekat, než já dojím polévku, než já dojím hlavní chod... a až si oddychnu, že to mám za sebou, omlouvající se opařené trávicí trubici, bude mi donesen z lednice dezert, který v lednici být nepotřebuje.
Jdu si dát teplotně vždy vyhovující sušenku. Na těch se totiž nedá nic zkazit...:o)
Daja Swito
odmala averzní vůči obědům v malých nevětraných místnostech plných páry