Slunovrat. Bohužel je opět tady. Ode dnes se bude prodlužovat noc a zkracovat den. Jak deprimující skutečnost; navíc opepřená faktem, že mi bude postupně ubývat energie. Lépe se mi vstává, do světla, takže mi je příjemnější být insomniakem, kterému se v pět otevře oko a spaní je v čudu, než jezevcem, pro kterého je tma na probuzení absolutně odpudivá.
Tma je všeobecně odpudivá, ale o tom někdy jindy.
Dvacátý první červen, tedy první letní den, se snažím užít jinak než obvykle. Většinou jsem sedla na herku a vyrazila na místa, která běžně kolem 22. hodiny večerní nenavštěvuji; pouze vloni jsem nejdelší den v roce strávila nejdelším čekáním na kováře.
Letos se dějí divné věci. Na první letní den připadnul sraz se základkou, takže jsem po „jiném“ modelu večera sáhla již v pátek: pevně rozhodnuta, že k přesunu místo koně použiji kolo. Poměrně odvážné rozhodnutí, protože po odpolední destruktivní lekci skákání jsem byla zralá na odstřel z milosti. Kdepak... draace si usmyslí, že z lůna domova vyrazí vstříc společenskému životu, a navíc na kole, s naivní myšlenkou, že to aspoň bude rychlejší (odpadá povinnost kolo odlovit v ohradě, pucovat jej, osedlat a poté teprve vyrazit). Když pominu fakta, že jsem a) slíbila tatínkovi nahrát Mazaný Filip a b) zapomněla, že z předního kola je tak trošku osmička... No prostě mi trvalo hodinu a půl, než jsem se vykýblovala, takže s koněm by to bylo jednoznačně rychlejší. Jenom to načasování DVD rekordéru bylo o život: návod psaný v češtině super, ale bez položky „vynulovat nastavení“, takže jedno médium v čudu, a moje nervy také. A co se týče kola – ano, pokusila jsem se přidat vzduch do kol, ale myslím, že naprosto marně. Ta pumpička byla... divná.
Mé odhodlání dorazit na sešlost včas bylo samozřejmě zesílené časovým skluzem. Jelo se mi zpočátku dobře, protože na rovině stíháte i utírat sopel, ovšem svážnice mě veškerého elánu zbavila. Dvoukilometrové stoupání je pro alergika stejně vhodné, jako pro jednonohého výstup na Petřín, a ani to sezení pro cyklisty, vybudované u pěkného výhledu do okolí, není vhodné pro alergiky. Záchvat mě skolil o nějakých 200m dřív, a když jsem se k místu s lavičkami dotrmácela, tak už jsem měla dušnost rozehnanou foukačkou. A kolo, jak je těžké, když nejde dýchat... Samozřejmě jsem propotila veškeré oblečení až na kůži, tudíž mi po zbytek večera i noci byla (světe div se) zima. Čtyř a půl hodinový spánek – nic nového pod sluncem: no prostě jsem brzy ráno opustila spacák a strávila příjemnou hodinu v teple koupelny. Proč mě tohle nenapadlo dřív?
Že mě bolí svalstvo, jsem zjistila na kole, když jsem hekticky pospíchala domů. Nebylo dvakrát bezpečné se s osmičkou na kole řítit svážnicí, ale podařilo se mi ustát veškeré karamboly a uvědomila jsem si i neskonalou výhodu kola: ničeho se neleká. Napohled paráda, ale jen za předpokladu, že bych kolo vrátila do garáže a zamířila do sprchy a do postele, s čističkou vzduchu puštěnou na plný výkon. Leč draaceti se dějí divné věci a o množství zdravého rozumu by se rovněž dalo polemizovat: kdepak odpočívat. Honem do výběhu, odchytit koně, osedlat a dalších 20 km v pylu, senném prachu a dalších úžasnostech tolik opěvované přírody, notabene na zvířeti, které vám dává netaktně najevo, že si je zatraceně vědomo faktu, jak na tom fyzicky právě jste. Že veze nemohoucí špinavé prádlo...
Naštěstí jsem se domů vrátila včas, takže jsem hodinu a půl spala. Jinak nevím, jak bych ten sraz se ZŠ přečkala bez usnutí pod stolem. Dlouhá noc.
draace
Stává se ze mě alkoholik a noční pták.
A vůbec mi to nevadí:o)