Řídila jsem traktor.
Tak dobře… Ne tak úplně docela. Dejme tomu, že jsem párkrát sešlápla spojku a točila volantem, zatímco zbývající páky (a že jich tam bylo víc než jen řadící) ovládali spolujezdci. Ovšem famózní pocit se dostavil. K Ježíšku chci traktor. S klimatizací, s želvičkami a CD přehrávačem. Budu brázdit silnice beze strachu, že mě něco většího smete (vyjma kamiónů, ale o nich raději někdy jindy), ve svém poklidném tempu „t-t-t-t-t-t-t-t-t-t-t“.
Nevím, čím to je, ale v poslední době přestávám být důsledná, co se týče odporování čehokoliv, k čemuž je můj postoj nedůvěřivý. Že jsem vůbec za ten volant usedla, o to jde. Tak ještě to vyhrané řízení autobusu, a pak snad už zase – auto. Když mě naposledy nutili řídit, chytla jsem se sedačky spolujezdce a odporovala dobrou půlhodinu, proč „raději ne“. A proč vlastně raději ne?
V autoškole jsem problémy neměla. Brázdila jsem Plzeň i v dopravních špičkách bez větších komplikací, a ke zkouškám jsem byla zapsaná jako první; pak dlouho předlouho nikdo, a pak pár jedinců, kterým se poslední zkušební test povedl. Když na mě instruktor během řízení řval, projevovala se má nyní odhalená slabost k traktorům, protože pak na mě hulákal „jedeš třicet! Jedeš jako traktor!!“ Jiného názoru byli spolužáci, které jsme sváželi na lekce řízení náklaďáku, neb se mi záhy přiznali, že když jsem řídila já, tak v zatáčkách úzkostlivě sešlapávali imaginární brzdu. Rovněž si pamatuji, jak jsem se rozhodla projet svou první oranžovou, kdy se chlapcům vzadu udělalo zle a zlý instruktor zašlápl brzdu tak zuřivě, že mu málem praskla žíla na čele. „Tos nechtěla udělat, že ne?“
Ano, takhle zněla jeho věta, a já ji dodnes s oblibou praktikuji na Fina. On uvažuje obdobně (to stihnu… přece).
Ale jako za volantem po těch letech fajn pocit. I když na ono BUM, ke kterému došlo při mé vůbec první jízdě již s řidičským oprávněním, zapomenout nechci, protože mi s odstupem času celá ta situace přijde nesmírně humorná. Stará rezavá škodovka prostě posilovač řízení neměla, takže jsme v první pravotočivé zatáčce udělali HOP do pole (že by souvislost s chvílemi hrůzy mých spolužáků, v každé zákrutě?) a jako na potvoru nám v cestě stála značka. No ale zase kdyby nestála, tak by škodovka prošla nechtěným konkurzem na Kobru 11, protože mezi silnicí a inkriminovaným polem bylo zhruba metr a půl převýšení. Místo toho se spodek auta zadřel na betonovém podloží značky vyrvaném nárazem, čímž auto zůstalo viset nad polem. A houpali jsme se: houpy hou… Tehdy jsem poprvé v životě místo „ty krávo“ řekla „Tome, promiň… já fakt nechtěla“. Ale jinak dobrý. Vytáhl nás.. překvapení!... traktor, a zmuchlaný předek škodovky byl sveden na divou lesní zvěř.
Od té doby striktně dodržuji pravidlo „sváteční řidiči na silnici nepatří“. Ale jako traktor… Traktor je prostě hit tohoto týdne. Very cool.
draace
Ale jako Křovák je lepší, samozřejmě.
Asi mám slabost pro efektivně vyvalené oči. BÚhehe.