Než se naplno zakousnu do témata, které mne poměrně často dostává do varu, mohla bych zmínit i má jalová léta. Tedy dobu, kdy jsme jakožto mladičtí lidé hledali smysl života, tvářící se, že „svět patří nám“. A kdy nás, bojácné neostřílené koloušky, zvali do svých řad všelijaké organizace, s důležitě pálivou otázkou:“Chcete být užiteční? Tak vstupte... Mezi nás...“
Pravda, myšlenka jakékoliv prospěšné činnosti potěší. Kolikrát potěší právě jenom ta myšlenka: budeme NĚKDO a pozor na NÁS... Právě my změníme svět!
Ochránci zvířat: jsou skutečnými „ochránci“ v pravém slova smyslu???
Leč bohužel, realita bývá zcela jiná. Minule jsem vám položila otázku, lze-li se alespoň NĚJAK angažovat, co se týče ochrany zvířat. Jednou z možných variant je spolupráce s tzv. organizacemi „ochránců zvířat“, které se touto problematikou úzce zabývají. Takových organizací figuruje v naší republice poměrně dost, ale dříve, než se definitivně rozhodnete, se kterou navážete blízký vztah, informujte se podrobně o jejích jednotlivých aktivitách. Bohužel ne všechno, co propagují, je správné a jediné řešení, a bohužel ani nelze věřit úplně všemu, čím se ve svých propagačních materiálech ohánějí. Ukázkovým příkladem jsou kontroverzní názory na cirkusy, dostihy a na zoologické zahrady. Tzv. ochránci zvířat, kteří se již několik let snaží o jejich zrušení, nejenže nejsou s danou problematikou blízce obeznámeni, ale nestydí se ohánět fakty, které si místo vlastního posbírání důkazů přímo na místě činu přeložili od podobných organizací působících v zahraničí. A jen proto, že propagace je umě a dovedně vylíčená, jim to neinformovaní lidé uvěří: uvěří všem těm nesmyslným blábolům podloženým zkreslujícími statistikami a umělými fakty, rádoby přímo z místa činu. Vždyť tvrdit, že koně neradi běhají a že zvířata v cirkusech jsou týraná neutěšitelnými podmínkami a přístupem drezéra, je velice scestné. Voříšek po celý život uvázaný u boudy je na tom podstatně hůř, vždyť se z řetězu nedostane nikdy, ale nad tím se bohužel aktivisté nepozastavují.
Všechno je vždy a všude a pouze a jen v lidech. Zrušením zvířat v cirkusech, zoologických zahrad a dostihů přijdou o životní úděl nejen ti, kteří jsou skutečnými černými ovcemi v oboru a kteří se prokazatelně ke zvířatům chovají nepřípustně, ale i ti, kteří jsou právem uznávaní profesionálové. Ti, kteří se za svou práci nemusí stydět a kteří mají právo být na svůj vztah ke zvířatům hrdí, leckterý majitel psa by si z nich mohl vzít příklad: ti by ne svým zapříčiněním přišli o náplň svého života. Házet všechno a všechny do jednoho pytle je samo o sobě absurdní, ale právě této závažné chyby se některé organizace dopouštějí. Navíc ochránci většinou nedomýšlejí důsledky svých akcí a činů: co se stane se všemi těmi koňmi, kteří již budou „osvobozeni“ od všech těch krutých dostihů? Inu, půjdou do salámu, protože pro ně nebude ve společnosti žádné uplatnění. Domestikovaná zvířata nelze vypustit do volné přírody, a to se netýká jen koní, nýbrž všech zdomácnělých zvířat držených v zajetí, tedy i z cirkusů a zoologických zahrad.
Ze strany ochránců zvířat není možné poukazovat ani na fakta týkajících se číselných statistik: copak si koně lámou nohy pouze při dostizích? Žádné záznamy o veškerých poraněních koní se nevedou, tudíž je nelogické se ohánět počtem karambolů, které se přihodily pouze během dostihů. Stejně tak je nesmysl tvrdit, že cílem majitelů takových zvířat je zbohatnout. Realita je bohužel taková, že cirkusy a zoologické zahrady přežívají, rok od roku, jejich provoz je finančně nákladný a pokud se nepodaří být v plusu, je s nimi definitivní konec. U dostihových koní je to v reálu ještě horší: ti si na sebe zpravidla nevydělají vůbec. Až na několik výjimek, kterých je několik desítek ze statisícového počtu, je majitel dostihového koně člověk, který má rád koně, a který mu platí velice drahý trénink i přesto, že se mu vložené peníze nikdy nevrátí.