Přesně před deseti lety... opět (část III.)

     Ráno perón metra ožil a kupodivu nás nepřišel vyštvat žádný policajt, což jsme vyloženě obrečeli.
     Každopádně zajímavá zkušenost, procitnout v davu do práce spěchajících lidí, kteří skupinku zabalenou v dekách a spacácích obcházeli opravdu těsně na centimetry. Okukovali nás jako atrakci a vesměs se mračili, takže Denisa do stavu bdělosti preventivně uvedla komplet celou skupinu, přestože to u některých jedinců vůbec nebylo jednoduché.
     A pak už jenom SBOHEM, BERLÍNE..., ty odporně rozkopané město s protivnými humor postrádajícími policajty, rozbitými automaty a nesrozumitelnými informacemi, avšak s famózní Brandeburskou bránou a perfektním Olympijským stadiónem. Nasáčkovali jsme se do vlaku a třeba zase někdy příště.

     Vlak, který nás z Berlína dopravil do Lipska, byl takový ten obyčejný rychlík, který u nás jezdívá pod názvem Intercity (ráda bych tudíž věděla, jak v SRN vypadá IC). Byl bez příplatku a zažili jsme v něm příjemné chvíle. Jednak nebyl přeplněný, takže jsme se nedokázali lidsky dohodnout, kde budeme sedět, a dokonce voněl čistotou. Michal posléze objevil sprchu a jásot musel být slyšet až k lokomotivě. S Denisou jsme si nejdříve dřeply do kupíčka, ale zrovna moje místo bylo rezervované, takže mě postarší dáma s pejskem záhy zdvořile vystrnadila, a Michal nás ukecal, ať si jdeme sednout k nim, že se vlak naplňuje, abychom nakonec nezůstali rozděleni.
     Po přesednutí se objevil průvodčí, stále blekotal cosi o "kleine schwarz", čehož se nakonec ujal Michal. S pánem odešel a vrátil se s mým batůžkem. Ano, stupid obecný já si v kupé dělil věci na "s sebou na koncert" a "do úschovny", načež koncertní bagáž (transparent, pití, pas, prachy, jídlo a časopisy pod zadek při čekání ve frontě) zůstal v kupé s paní a pejskem.

     Inu, ukažte si na blba prstem, že ano...

     Michal mi batůžkem zamával nad hlavou:"Zapomnětliváááá.... Jolanaaa... Ona to nevííííí!"
     A raději nevědět, co by se dělo, kdyby paní s pejskem zavazadlo zatloukla. Těžko odhadnout. Možná mi pomohlo, že jsem jí pejska nahlas pochválila: sice česky, ale zcela jistě pochopitelně.

     V pohodlném vlaku jsme vytuhli, chrápali jsme až do Lipska. Vyloženě úplně nejvíc se nám chtělo z vlaku ven, navíc nádraží vůbec nepřipomínalo nádraží. Ano, stanuli jsme u nástupiště, ale kromě dalších dlouhých nástupišť jsme nic jiného neviděli. Sestoupili jsme do tunelu, v domnění, že dorazíme k hale či k čemukoliv podobnému, ale po několika minutách chůze jsme tahání těžkého nákladu v podobě zavazadel vzdali. Část grupy se vydala pátrat po východu, zbytek hlídal bágly a hádejte, kde východ byl: ano, na zcela opačné straně tunelu.
     A opět jsme ztvrdli v němém úžasu, protože před námi se tyčila excelentně rozestavěná nádražní hala.
    Tak to tu dlouho nebylo. Další gigantické staveniště! No ahooooj... Nejsme náhodou pořád ještě v Berlíně?

     Proplétali jsme se pletivem, tvárnicemi, cihlami a sloupy, až jsme ve vrstvách stavebního prachu narazili na schránky, a museli jsme na sebe řvát, abychom se vůbec v tom stavařském kraválu slyšeli. Proběhla rutinní akce vybalit, přebalit a přebytečná zavazadla napěchovat do malého prostoru schránky, a Michala nenapadlo nic lepšího, než se do jedné větší (a dražší) schovat. Takže jsme číhali, jestli se někdo nachytá, a ejhle, přišinula se německá rodinka pátrající po volném boxe. Věčná škoda, že jsme na rozdíl od Michala neměli možnost vidět výraz obličeje chudáka pána, když na něho z úschovny bafla živá ruka:-)

     Kromě hlučných skupin fotbalových výtržníků jsme narazili i na prvního překupníka, ale lístek za 100 DM, to fakt ne.

     Nic nám nebránilo vydat se vstříc lipskému dobrodružství. Před halou jsme obalamutili toalety, které za normálních okolností vybírají 1DM za osobu, a plánek města ukazoval, že Festwiesse se nalézá relativně blízko. Vyzkoušeli jsme taxikáře, kolik si řekne za cestu, a jelikož trval pouze na 10DM, usoudili jsme, že vzdálenost na mapě zřejmě nekecá. Minuli jsme jak jinak než extrémně rozkopané a rozryté silnice a objevili dokonale maskovaný McDonald´s , ve kterém neseděla ani jedna WC baba žádající dobrovolné vstupné. Odpočali jsme si, mně se podařilo na pět minut usnout a zdálo se mi, že někde brutálně hoří a že vyjí sirény.
     V ten samý moment se kolem prořítila houkající sanitka a já se probrala. Hustý:-)

     Pokračovali jsme v cestě. Narozdíl od zapráskaného Berlína měli v Lipsku vylepené plakáty, takže i když se nám nepodařilo je čorknout, alespoň jsme se s nimi vyfotili. Sluníčko docela pálilo a všude byl takový nezvykle divný klid, člověk by neřekl, že tady za pár hodin vystoupí Král popu. Pláň, kde se měl koncert konat, se nalézala v bezprostřední blízkosti obřího stadiónu (logiku nechápu, proč se koncert nekonal v něm) a už se trousily první skupinky lidí.

Festwiesse, Liepzig.
Foto: zdroj gooogle

     Před plání policajti ohradili prostor, do kterého pouštěli pouze na vstupenku, což bylo stupidní, protože já s Michalem jsme žádnou nevlastnili. Naštěstí překupníci nebyli líní se dostavit brzy a tentokrát měl větší štěstí Michal, protože sehnal lístek za 60 DM, já o 10 DM dráž (rozdíl v prodejní ceně činil 10 DM). Chlápek mi ho tedy takhle levně prodat nechtěl, ale slitoval se, naštěstí.

     V ohrazeném prostoru jsme se uložili, a protože táhlo na dvanáctou, relaxovali jsme. Za zády se sem tam ozývala čeština, což bylo fajn, ale pražící sluníčko mě deptalo. Nejsem zvyklá se škvařit a v džínách tuplem ne, takže jsem se po hodině a půl odplazila ke stánku s pečivem a vklínila jsem se mezi pytle s jídlem. Vládl tam chladný stín, hned jsem se cítila lépe. Sledovala jsem, jak němečtí haranti kupují mé oblíbené Solero za šílených 5 DM, jak kolem prošel Falcon s adepty na Earth song (Falcon by totiž ještě důležitější, než samotný MJ), jak se policajti potí v černých tričkách. A protože tam měli spoustu lahviček s pitím od sponzora, hned jsem jednu z nich nenápadně přesunula pod pult, ale sebrat jsem ji už nestihla.

     Kolem třetí hodiny se náhle zvedl dav a lidi se z ničeho nic cpali směrem ke bráně na pláň, takže jsem vystřelila zpoza pytlů jako ta srnka a honem k ostatním. Hekticky jsme popadli věci a už s námi vlny mávaly sem a tam. Ztratili se nám Michal a Standa, přestože jsme se je snažili najít nebo alespoň zahlédnout.
     Policajti v tom chaosu přesvědčovali lidi, aby si sedli; to už jsem dobré dvě minuty dřepěla na zadku a jásavě se radovala z nalezení dvoulitrovky Evianu a plechovky citronády. Všem jsem nabídla napít a plánovala jsem si zbytek vzít dovnitř, ale pohled na ochranku, jak neurvale šacuje a zahazuje všechno, co se jim nelíbí, mě donutil změnit plán. Denisa foťák schovala do rukávu bundy a Lukáš ten svůj do džín (můj předvčerejší model), ale dvoulitrovku takhle snadno nepropašujete. Bleskově jsem naplnila mou půllitrovou petku, omotala jsem kolem ní transparent a zbytek Evianu jsem na sebe chrstla.
     No kdy zase budu mít příležitost se polít drahou značkovou vodou, notabene tou, kterou zásadně chlastá Král Popu?:-)

     Chlap u našeho vchodu mi tedy batůžek propral důkladně a vrčel u toho, ale nic nevhodného nenašel. Do transparentu se naštěstí nedíval:-)

     Dohonila jsem ostatní a pádili jsme k sektoru u pódia, ale přilepila se na nás smůla, z naší strany se vůbec nepouštělo, zatímco druhá už praskala pod náporem fanoušků. Takže nejlepší místům jsme opravdu mohli jenom zamávat, protože než otevřeli nám, uběhlo deset světelných let.
     Odhadla jsem, že koncert začne za nějaké 3-4 hodiny, a jelikož nebylo do čeho píchnout, rozložila jsem pod sebe transparent a regulérně vytuhla. Ale jak tvrdě! Pamatuji si, že jsem měla živý barevný sen (bohužel si nevzpomenu, o čem) a tyhle životadárné hodiny odpočinku mi bohatě vyplnily spánkový deficit. Už jenom intenzita spánku a procitnutí do absolutní pohody nasvědčovaly, že se dost možná jednalo o místo vyzařující pozitivní energii, neuvěřitelně mě to tam nabilo.

     A perfektní duševní rozpoložení se odrazilo i na výkonu Michaela Jacksona, ale o tom později.

     Krásně se mi leželo a spinkalo. Travička voněla, lezli po mně broučci a brabenci, okolí plné předkoncertní atmosféry, prostě nádhera. Po procitnutí jsem zjistila, že nás obepíná již slušný počet lidí. Labužnicky jsem nasávala odér hromadného očekávání, nad námi lítal vrtulník a filmoval si nás, romantika jako vyšitá:o)
     Akorát fanoušek vedle nás mě krapet znervózňoval, resp. jeho obrovské nafukovací mávátko ve tvaru rukavice "King of Pop". Tak snad s tím nebude moc mávat.

     Předkapely nic moc. Zaprvé zvuk byl naprosto katastrofální (přeřvaný) a zadruhé o výkon Sabriny Setiur jsem opravdu nestála, a zřejmě jsem nebyla jediná, protože její půlhodinu slávy přerušili lidé z týmu MJ, ať už prý jde. Zpěvačka se viditelně hodlala s publikem rozloučit (kdy bude mít zase příležitost pózovat před tak obrovským davem?), jenomže jí vypnuli mikrofon, takže se ještě na jevišti pohádala s ochrankou. A to už bylo jiné kafe, kam se hrabalo její pěvecké představení:o)
     Kapela Human Nature nic moc, sledovali jsme melancholicky a já přemýšlela, jakým způsobem lze sotva desetiletému frackovi sebrat obří mávátko. Zadusit ho s ním?

     Ben (song) nás probral. No konečně! Roztáhli jsme můj transparent, čímž jsme se nedobrovolně ocitli veprostřed kameramanů a dalších médií. I na tak špatném místě jsme si vychutnali svou minutu slávy na obřích obrazovkách, ale to byla poslední kladná chvilka, protože od té chvíle se na nás lepila nehorázná smůla. Bezpečáci byli neuvěřitelně protivní a neohleduplní, a ač je Denisa několikrát slušně požádala, stejně nám bránili ve výhledu. Fotilo kolem nás hafo lidí, ale ochranka si svou neschopnost vylévala pouze na Denise. Hlídali ji jako psi, takže snaha fotit načerno vyšla naprázdno. Vypadalo to, že se schyluje k černé můře všech milovníků koncertů, ale Michael nám veškeré útrapy a ústrky naprosto excelentně vynahradil.

...show...

     Těžko soudit, jestli se Král popu mimořádně dobře vyspal anebo jestli se i na něm pozitivně odrazila tamější kladná energie, která tak skvěle postavila na nohy mě. Faktem zůstává, že Michael se během koncertu překonával a předváděl estrády, nad kterými zůstávali v úžasu i nejskalnější a nejprofláklejší fanoušci. Již před You are not alone nás zahltil DLOUHOU a dokonce SOUVISLOU větou, která se kupodivu neskládala pouze z obligátního I love you very, very, very much". Navíc to nebyl jeho poslední povídací kousek, protože kecacími manýry trpěl během celého koncertu a teprve ve finále show stydlivě oznámil, že není moc zvyklý mluvit (na což bychom sami vyloženě nepřišli).

     Nejdelší řečnické vystoupení proběhlo před I want you back (video níže).

 

     Tak jako tak, Teddík by měl začít intenzivně pracovat na Michaelově výslovnosti, protože Iš-líbe-diš-mér je mimořádně otřesné. A Denisa se na adresu Krále popu naoko rozčilovala, že prý se mohl v Praze naučit krásné české "miluji vás", místo prznění výrazu v příšerné němčině.

     Zkrátka a jednoduše, Michael senzační. Uvolněný, ve výborné náladě, rozkecaný. A jestli mi na jinak pohodové show něco výrazně vadilo, tak rozhodně zvuk. Zvukaři si s prostorem vedle stadiónu neporadili dvakrát šťastně, vyřvané tóny utopené v neadekvátně dunících basech rvaly uši.

     A že jsou někteří lidi vymaštění debilové, dokázala slečna, která si do první zóny pod pódiem přivedla psa. Chápete? Psa, živé zvíře, které má citlivější sluch než člověk. Pes od pohledu trpěl a klepal se, zrovna naplno burácel "oblíbený" tankoidní Earth song a Michael zrovna visel na vysokozdvižné plošině nad námi. A jakmile z plošiny hopnul na jeviště a z plna hrdla do mikrofonu zakvílel ono klasické earth-songové "Aaaaaaaaaaaaaaaahh!, pes už to nedal. Pes se vyškubnul a v panickém zešílení zdrhal pryč. Panička vyrazila za ním, čímž geniálně poplašila earth-songově ukolébanou ochranku, která vůbec neměla tušení, o co jde. A zatímco na pódiu všichni dle scénáře slzeli (vyjma Michaela, který neustále vyvracel hlavu směrem do zákulisí, aby nebylo vidět, že se tlemí) a v hledišti brečely fanynky a cíťové, já jsem byla mrtvá smíchy. Protože pohled na totálně zmetenou ochranku, která hekticky sjednávala pořádek u narušitelky, která se paradoxně místo "dovnitř" cpala "ven" a zároveň se snažila k sobě vtáhnout všemi silami bránícího se a zmítajícího se psa, byl k nezaplacení. Abyste byli v obraze: pipina si totiž na psí obojek přišpendlila VIPku. A kdyby se téhož večera blbost korunovala, tak byla ještě větší král, než ten na jevišti.

     Poslední zábavná storka nastala v rámci finále, během songu History. Vlajkou ČR tentokrát mávala kytaristka Jennifer a na pódiu se objevilo děcko, které k sobě Michael lákal. Malé děti jsou součástí show a nejednou zatrne i mně, jak fascinovaně dokáží atmosféru vstřebávat, ale tomuhle dítěti se strejda nelíbil. A dítě se otočilo a z jeviště zdrhlo, což Krále popu vyděsilo, a místo aby se věnoval nám a rozloučil se, tak zmizel v zákulisí. Fakana zřejmě naháněl, a protože si nevypnul mikrofon, tak se místo zpěvu plání rozléhalo jeho chlácholivé "It´s OK, OK!"

     Umělo vůbec dítě anglicky?
     A do toho megalomanský ohňostroj, takže koncovka naprosto výborná. Skvělý koncert! (až na ten zvuk).

     Po koncertě jsme se courali po trávníku, nechtělo se nám cpát do davu lidí. Sraz jsme měli u obřího Mystery, takže jsem koupila milé DJM booklet za 20DM, a s Denisou jsme narazily na Kripliho bandu, kterým přibyla Helena B. Kousek s námi šli, rozprchli jsme se až u McDonald´s. Čirou náhodou jsem ve frontě na WC potkala Michala se Standou, kteří vlekli ukořistěné policajtské lahvičky s pitím (šikovnější než já, kluci) a zahrnuli mě informacemi, po kterých mi klesla čelist. Květáci ušatí měli totiž víc štěstí než rozumu!:o) Ač byli za námi, vlna je poslala do jiného proudu a dostali se do sektoru u pódia přesně před Michaela, takže si vychutnali i detaily "Michael leze do rakety, která už dávno čněla v jevišti", a vůbec měli koncert jako na dlani.

     Připojil se k nám další pražák, Honza, a debatovalo se na téma "klobouky". Součástí koncertu je vhození klobouku z Billie Jean do obecenstva, a co se nestalo? Klobouk skončil mezi policajty (co s nimi Michael furt má? Všechno hází na ně, křivák...:o) a údajně právě policajti (možná ve strachu před tlakovou vlnou) klobouk poslali dál, mezi lidi. A kdo byl šťastlivcem, na kterého klobouk spadl?
     Ano, náš Michal. A měl co dělat, aby peklo, které se mu odehrávalo za zády, přežil. A s podobným zážitkem se svěřil i Honza, prý "Hádejte, na koho spadl klobouk během Dangerous tour! A hádejte, kdo pak měl celou Bukurešť na zádech?"
     Honzu jsem s největší pravděpodobností viděla poprvé, ale stejně mám pocit, že právě s ním jsem během minulého světové turné komunikovala ohledně koncertu v Istanbulu (na který mě rodiče nepustili ani omylem a popravdě se jim nedivím, prostože vyslat školáka do Turecka přes válčící Jugoslávii asi fakt ne:o) Každopádně Honza na mě zapůsobil, vypravěč byl fantastický. (Když jsme o pár let později s Kripliho partou sedávali v Ungeltu a došlo na téma Honza, bolela nás břicha od smíchu.)

     Honza s Helenou plus jednou fanynkou zůstali v McDonald´s, květáci plus já jsme vyrazili na nádraží, posilnit se. Michal zoufale toužící po jakémkoliv teplém jídle investoval šílených 5DM do čtvrtiny pizzy, která mu minutu poté spadla na zem, přímo do všeho toho stavebního humusu. Takže jestli mi někdy někoho opravdu bylo líto, tak v dané chvíli jeho, protože to bylo srdceryvnější než hollywoodský trhák.

     Po debatě, zdali si ustlat dole v zimě či nahoře v prachu, jsme odhlasovali "prach", a jelikož kousek od nás už chrupalo pár lidí z Kripliho bandy, prostor opět patřil České republice. Já jsem byla dostatečně vyspinkaná z Festwiesse, takže jsem se uložila v jednom ze skládacích lehátek, které odkudsi přitáhl Michal (ten kluk je opravdu neuvěřitelný element) a poslouchala jsem walkmana. Dělníci sice makali celou noc, ale překvapivě potichu, takže mě nikdo nerušil a mohla jsem v klidu strávit dojmy z koncertu. Emoční euforie!

(pokračování zítra:o)