Přesně před deseti lety... opět (část I.)

     Záměrně hopám přesně o deset let zpátky, protože je srpen.

     Srpen je měsícem, kdy už je půlka prázdnin v čudu (hurá), a prázdniny bývaly dobou, kdy jsem lhávala rodičům v souvislostech s výjezdy a výlety za Michaelem Jacksonem, aby mě, pubertálního spratka, vůbec někam pustili. Ano, žádný obdivuhodný přístup, ale co mi zbývalo?

     Nejinak tomu bylo i před deseti lety. A pokud vás nebaví skutečné dlouhé zápisy, raději dál nečtěte. A nečtěte ani zítra i pozítří, protože právě z těchto konkrétních datumů se mi podařilo objevit denní zápisky fanouškovy, a jsem toho názoru, že i ony si zaslouží zveřejnění (když už mě jejich přepsání ze zažloutlého papíru stálo takové úsilí:o)

     Bohužel se články budou muset obejít bez věcné dokumentace, jednoduše proto, že vyjma pár kusů fotek nic schovaného nemám. Po reinstalaci windows v PC zmizel program AmiPro a s ním i všechny dokumenty, takže co nebylo vytištěné, zmizelo v propadlišti dějin. Výjezdy za Michaelem Jacksonem sice byly zdokumentovány ve třetí Kronice našeho "B.aD.productions", ale Kronika III bohužel není k nalezení. A kdo ví, jestli vůbec ještě kdy bude.

     Dnes, zítra a pozítří uplyne zmíněných deset let od výjezdu absolvovaném spolu s květáky. Výtisk reportáže jsem objevila naprosto náhodou v neodeslaném dopise slovenské fanynce:-)

     Takže jestli vás baví číst sáhodlouhé vyprávění, prosím, nenechte se nutit...:o)

***

     Paráda. Michal z Prahy se mi ohledně Berlína skutečně ozval!

     (V době, kdy byl mobilní telefon vizitkou pracháčů a snobů, bývalo normální, že osud akce leckdy visel na nicotném papírku s telefonním číslem nestabilní pevné linky v bytě osoby, kterou jste znali pouhých pár týdnů...:-) - pozn. autora)

     Start byl potvrzen. Nakvartýrovala jsem se do Prahy k Šimině a honem-honem vyřizovala nezbytnosti typu jízdenky plus notná zásoba potravin, protože představa jídla za tvrdou německou měnu mě ubíjela předem. Ještěže existují brigády, vždyť první zpravodaje jsem roznášela už ve třinácti letech, a přece roky střádané prachy neprožeru. V den D jsem od 19.00 hod stepovala na nádraží Želivského, čekajíce, zdali Michal dorazí i reálně. A dorazil....:o)

     Mylně jsme čekali frontu u jiného busu, ale to se stává i těm nejlepším, že... Beztak za to tutově mohli autobusáci:o)

     V autobuse Michal objevil další dvě fanynky z Českých Budějovic plus jakousi Japonku, která seděla na našich místech. Taktně jí naznačoval, že si sedla špatně, a zároveň řešil, jestli slečna také není fanynka, protože si vezla plakát (bohužel nebyla). S Budějovicemi jsme navázali verbální projev, tudíž jsme Jacko-show proprali ze všech stran, včetně rozličných fám a skandálů, a v Teplicích přistoupil zbytek "květáků", tedy Denisa, Petra, Standa a Lukáš. (Jinak původ přezdívky "květáci" úzce souvisí s Teddym Lakisem - bizardní postavičkou Jacksonova týmu /osobní poskok Krále popu/, jehož po pedikúře volající chodidla probouzela ve skupině nejpodivnější fantazie, na jejichž vrcholu tkvěl "květák". Ovšem nejen Teddy byl námětem rozhovorů, ale to už bych zabíhala do extrémů souvisejících se základní lidskou hygienou a úpravou zevnějšku:o)

     Nástup květáků definitivně zrušil ticho a klid. Pravda, řidič busu nám do emocí brutálně zasahoval: v nejlepším prohlížení fotek zhasínal světlo a přestávky volil ve chvílích, když to už-už vypadalo, že konečně usneme. Květáci hnedle na první německé pumpě brakovali tamější tisk, aby vyčmuchali co nejvíce indicií týkajících se Michaelovy návštěvy (internet už sice existoval, ale ne pro obyčejné lidi), a já v duchu zděšeně přepočítávala, kolik by to stálo v korunách českých...

     Únava naší skupinky se projevila zhruba kolem druhé hodiny ranní. Podařilo se mi ukořistit zpět mého walkmana, který do té doby koloval, a dokonce se mi povedlo zabrat; bohužel však těsně předtím, než řidič zastavil autobus, vypnul motor a do tmy za sebou suše oznámil "Berlín".

....není nad 15ti vteřinový spánek...

     Právě s touto větou jsem opustila teploučké místo v autobuse a pod podrážkami bot mi stanula nefalšovaná berlínská půda (beton). Hodiny ukazovaly půl třetí ráno a regulérně mrzlo. Pár minut jsme rozjímali, jestli tohle vůbec má cenu a proč teď hned nenastoupit zpět do busu a nejet domů, pořádně se vyspat... Ha-ha-ha. Zmrzlí až na kost jsme pročesávali okolí v naivní představě, že v budově metra bude cosi jako úschovna pro zavazadla, ale Berlín v tomto ohledu absolutně selhal.

     Naskládali jsme se do taxíků a frčeli na opačnou stranu velkoměsta. V prvním autě seděla Denisa, Petra a Michal, ve druhém já, Lukáš a Standa. Tohle rozdělení si doslova koledovalo o situaci, kdy autu číslo dvě naskočila na semaforu červená, zatímco skupina jedna vesele ujížděla pryč. Náš řidič se tudíž logicky zeptal, kam to vlastně jedeme, když mu vedoucí kolega zmizel z dohledu, a my pasažéři jsme se na sebe tak němě podívali... Nikdo z nás jaksi neuměl ani německy, ani anglicky, a nikdo z nás tří rovněž netušil, kam vlastně jedeme. Chtělo se mi čůrat, ale smíchy... Řidič ovšem hlavu neztratil a trpělivě ze sebe sypal v několika světových jazycích všelijaké názvy, až se u jednoho Lukáš ozval:"...no... to asi bude ono..."

     A tak jsme tedy jeli. Tehdy se mi Berlín nesmírně líbil, osvětlený pouličními lampami...

     (Kdybych jen bývala tušila, kterak se o pár let později citově upnu právě na tohle konkrétní místo, pro které v oné době byl výraz "love parade" blízkou budoucností... Když se dnes se zalíbením dívám na videa z Love Parade, kde jsou silnice na obou stranách anděla přeplněné lidmi, pokaždé si vzpomenu na noční moment, kdy náš taxík mastil právě směrem tam...) ...a na opačné straně anděla hnal zpátky taxík se skupinou číslo jedna, protože zjistili, že za nimi nejsme. No ještěže se oba řidiči poznali:o)

     Složili jsme se na zaplacení taxíků (po hodině strávené v Berlíně hned od 10 DM chudší, grrr) a po obhlídce Brandeburské brány jsme se vydali pátrat po Friedrich Strasse, kde se měla nalézat vlaková stanice nebo tak něco.
     Což o to, být tam skutečně byla, ale poněkud nám vyrazila dech. Zvenku to vypadalo jako nedostavěný obchoďák, vevnitř si člověk připadal jako v gangu. Odpočinuli jsme si u nefungující úschovny s cedulí "kufry...???....WC" (ačkoliv hmatatelnou toaletu se nám přes vší snahu objevit nepodařilo) a snídaně v takovém humusu... Ble. Představte si rozestavěnou budovu: špínou zahnojená podlaha, všude prkenné podlážky, včetně schodů a nástupišť (nemálo mi to připomínalo exkurze v dřevěných kaolinových fabrikách z 19. stol.), všude pletivo, smrad jako v kanále (těsně vedle stánku s pečivem). Prostě humáč. Ale hned vedle, ejhle, noviny a časopisy.
     Odhodili jsme batohy a vrhli jsme se dovnitř, vyčmuchat další fakta, proplétající se mezi lidmi spěchajícími do práce. No ahoj, fakt úchvatné prostředí! Dokonce jeden z nás objevil WC. Člověk, který v ně té "buňky" seděl, nám dokonce souhlasně odkýval dotaz ohledně úschovny zavazadel, ale poté, co místo na bezpečnostní schránky ukázal na roh vedle svého úředního stolu, jsme se raději klidili pryč.

     Po bitvě s automaty na jízdenky jsme se přesunuli do stanice ZOO Garten, kde jsme k naší nehynoucí radosti kromě schránek objevili i McDonald´s, což v praxi znamenalo WC zdarma (sice tam hlídala paní, ale my nejsme občané DEU, abychom potřebu platili v tvrdé západní měně). Hodlali jsme omrknout Michaelův hotel, ale v ulicích města jsme narazili na Kryštofa (fanoušek z Polska). Připíchli jsme se k němu a společně vyrazili někam, kde prý ještě prodávají lístky. Dané místo jsme hledali jako parta magorů, a když se nám konečně podařilo dosáhnout cíle, na dveřích visela otvíračka "10 hod", a jelikož ještě nenastala ani hodina devátá, grrr... Peklo.
     Bez rozmýšlení jsme se naskládali kolem výlohy. Michal se oddal životadárnému spánku na zemi, Lukáš podřimoval opodál na schodech a zbytek, vyjma mě a Kryštofa, se vydal na průzkum okolí. Po hodině plné zmrzlého drkotání zubů jsme si teprve povšimli drobného dodatku na dveřích prodejny:"Fr-11 hod". A jelikož se ukázalo, že "Fr" a je skutečně a opravdu pátek, čas lelkování, čekání a mrznutí se nám úžasně protáhl ještě o hodinu. Zbytek výpravy dorazil přesně v 11 hodin, nadšený z objevu WOM, kde vybrakovali singly za ceny, které nebudu raději komentovat. Vzali s sebou i haldy časáků, které jsem časem uzmula já... a hned bylo na co si sedat a lehat:o)

     Prodejnu otevřeli a tam se mi líbilo: teploučko, levná MJ trička, levný MYSTERY nápoj.. A podražené lístky na koncert, za něž jsem odmítala vysolit 90 DM, nejsem magor. To raději budu poslouchat před stadiónem, než tohle vysolit: jedině přes mou studentskou mrtvolu!    

     Jukli jsme se na extended verzi Blood on the dancefloor, a protože už na nás divně koukali, zdekovali jsme se. Michal si venku krátil čas hláškou MŇAU, čímž vyplašil několik lidí, kteří mu evidentně nerozuměli.... Proč asi?:o)
     Každopádně my jsme se trhali smíchy.

     A vypravili jsme se konečně k hotelu Four seasons, což byla snobárna, která nás šokovala, bohužel negativně. Že byl obehnaný staveništěm, budiž, to je zřejmě berlínskou módou mít všude rozkopané ulice. Ale takhle hnusná budova, a k dovršení všeho těsně vedle rušné křižovatky, kde věčně projížděla auta? Všude svinčík, a co bylo přinejmenším podezřelé, nikde žádné bariéry, zábrany, nic. Přitom mezi skupinkami fanoušků už panicky pobíhal Teddy Lakis a sehrával svých několik minut slávy a důležitosti, bohužel v němčině. Dověděli jsme se, že Michael Jackson je zrádce největší, protože přijede přímo až na koncert, a teprve poté se ubytuje v hotelu. A ať prý jdeme domů!

     Moc vtipné.
     Jenomže kam jít, v hnusném a nevlídném počasí? Mno, zapíchli jsme to před hotelem, což se Teddymu nelíbilo, ale vyhodit nás nemohl. Mezitím začali policajti budovat zátarasy a hnedle se člověk cítil jako doma, aspoň jsme měli na co koukat. Teddy chvíli okouněl, ve svých úchvatných kraťáscích, a neostrouhané patičky mu "přetékaly" přes okraje jeho pantoflíčků... Prostě krása nesmírná, doslova osudová přitažlivost.

     V blízkosti hotelu už se potloukaly i známé ksichty (Willy a spol.) a tady jsem poněkud tápala ve slangech, kterými své okolí označují květáci, protože měli vlastní přezdívky. Do kolen mě nejvíc dostal pracovní název pro Jacksonovu manželku Debbie: prý Debilie.

     Houfy fanoušků pomalu zaplňovaly okolí a potkávali jsme i atrapy Jacksonovy manželky, což mi hlava nebrala. Viz bloncka vyšperkovaná navlas stejně jako Debbie a držící za ruku malého parchanta, který (resp. která) měl na kebuli klobouk a přes ksicht roušku. Nemálo to se mnou zacukalo. Chápu náctileté holky, které si post fanouška emočně užívají, ale tohle byla "dospělá žena"! A ještě svou trapnou maškarádu házela na nechápající dítě... Humus.

     U hotelu jsme strávili několik hodin, dokonce to vypadalo na pěkné počasí, ale kolem páté odpolední se přihnal krutý liják (smršť s takovým přívalem vody, který nás málem odplavil). Majitelé vstupenek na koncert remcali, jak prý po tomhle budou vypadat, a co teprve jak po tomhle bude vypadat Olympijský stadion, nemajitelům vstupenek (já) to bylo úplně jedno, protože já jsem si pláštěnku na případné čekání v parku vedle stadiónu s sebou vzala.

     Déšť nehodlal končit, tudíž jsme se přesunuli na stanici S-bahn, kde Denisa zjistila, že její pracně vyrobený miminkovský transparent zůstal u hotelu. Obětovala jsem se, protože jsem ze skupiny byla nejsušší a pádila zpět k Four seasons.

     Mělo mě napadnout, že to nebyl nejlepší nápad. Dokonale jsem se zamotala, koneckonců jsem rozený bloudil, který se bez problémů ztratí kdekoliv a v jakékoliv denní i noční době. A přesně s tímhle báječným orientačním antismyslem jsem pátrala po hotelu a hned po několika minutách se mi to nezdálo: skoro jsem zamířila o blok dál, což by znamenalo kardinální průser, protože mobily v té době nebyly.
     Naštěstí mě od absolutního zbloudění zachránil Fox Mulder. Nedělám si legraci, opravdu!
     Vysvětlím. Kousek od hotelu byl obchoďák, krásný, elegantní, a světe div se, nerozestavěný a s toaletami zdarma. Dovnitř stavby architekti posadili jakousi velikou skleněnou věc, která zabírala dvě třetiny budovy, takové jakoby duté vajíčko, jehož "odseknutá" kopule končila na přelomu předposledního a posledního patra. Interiérově vychytaná záležitost, velmi působivá.

Foto: zdroj goooogle

     Michal dole švihnul jedné figuríně paruku a hned jsme měli o zábavu postaráno, protože Lukáš vycházející z toalet se při pohledu na Michala na místě složil smíchy. Mno, nejenom Lukáš:-) A čistě preventivně jsme pak obchoďák obešli z druhé strany, přičemž jsme minuli plakáty, jimž vévodil právě Fox Mulder.
     A to mi při pátrání po hotelu zachránilo kůži. Super vodítko, zorientovala jsem se a šťastně objevila hotel, popadla transparent, prokličkovala mezi tanečníky a pádila zpátky. Přemítala jsem, jak by se děj odehrával dál, kdybych květákům kromě transparentu zmizela i já. Jak dlouho by na mě asi čekali?:-)

     Již v plné sestavě jsme se odkýblovali na ZOO Garten, kde jsme se posilnili a proběhly přípravy na koncert. Já jsem byla bez lístku, tudíž v klidu, takže mi přišlo divné, že ostatní nepanikaří, vždyť už odbila šestá a za hoďku měly na podium napochodovat předkapely (nehledě na fakt, že stadion byl na zcela opačném konci města). Michal se mě ptal, kolik jsem ochotná vysolit za lístek, tak jsem mu vysvětlila, že 90 DM ani náhodou. Že maximálně 40 DM, což skupině poněkud vyrazilo dech, a tak krásně vykulili oči:-)
     Jenomže oni byli vydělávající, kdežto já šetřící a příležitostně brigádničící. A 90 marek bylo šíleně moc peněz! A tak že to třeba vyjde příště.

     Hlavní bylo, že jsem na místě činu. Plánovala jsem, že s nimi pojedu ke stadionu, a buď na ně počkám, nebo budu číhat u hotelu kvůli fotkám. Pásky na ruce do první zóny jsme měli všichni a hurá do akce.

     Bylo už po 19. hodině, když jsme opustili metro. Stadion na dosah, předkapela už se snažila rozhýbat dav, takže klid před bouří. Vyprovodila jsem květáky ke vchodu, aby se neřeklo, a už nás zaplavovali překupníci. Nedělala jsem si iluze, že se nechá sehnat lupen za čtyřicítku, ale Michal byl mnohem akčnější:"Tenhle má za pade!!!" A táhl ho směrem ke mně.
     Ano, vlastnila jsem padesáti markovou bankovku, ale pořád to nebyla moje cena (škrdlil, krkoun, škudil, držgrešle a skrblík). Ale proč to nezkusit vyhandlovat za nižší? Takže hokus pokus akce, načež ze mě vypadla má první německá věta "Ich habe fünfzig, aber zehn mark = taxi...okay?"
     Těžko říct, jestli rozuměl, ale asi pochopil, a světe div se - souhlasil. Nevěřila jsem vlastním očím, ani svému rozumu.
     To jako fakt??? No nekecej!

     Postupně mi docházelo, kolik mám u sebe zbytečných krámů. Nedovolený foťák jsem si nacpala do rozkroku džín, takže když jsem vpadla mezi kontroly, a prošacovali mě i můj batoh, chtěli mi sebrat pouze flašku. Ale ubránila jsem ji větou "Ich bin krank... wasser"  a poté mě pustili.

     Dalších deset minut jsme se hekticky pokoušeli najít cestu do kotle. Od prvního nás vyhodili všechny, od druhého pouze mě, protože jsem měla vstupenku do nějaké nóbl lóže (zřejmě snobský volňásek), ale Michal mě ve šlamastyce nenechal. Vrátil se pro mě, bezpečáka zavalil mnoha hlasitými argumenty a zároveň mě táhl za sebou. A protože byl o hlavu vyšší než bezpečák, chlap nás fakt pustil:-)
     Najít průchod do zóny přímo pod pódiem bylo otázkou několika minut a tam už stačilo ukázat pouze pásku na ruce, vstupenku vidět nechtěli. Sláva, sláva, sláva....

     Hrála poslední předkapela, stmívalo se a desetitisíce lidí za námi už se dožadovaly Michaela Jacksona. Atmosféra, která se nedá popsat, je třeba ji zažít! Masa těl, vzduch přecpaný typickým hukotem očekávání, nervy vyhecované k prasknutí, napětí a klid před bouří. Situace, která vyhání tlak a adrenalin, a která dostává člověka do transu. Pozdravili jsme Kripliho partu z Prahy, která právě dorazila z letiště a jejich nepříliš nadšené výrazy dávaly najevo, že čekání na přílet Krále popu zřejmě nic moc. Svlékla jsem se z většiny hadrů, nacpala je do batohu, batoh kopla k zábradlí a přišlo mi to ulítle absurdní. Nemohla jsem stále uvěřit, že jsem tady, reálně a skutečně...

Foto: zdroj gooogle.
Nepamatuji se, jestli jsem měla s sebou klobouk, ta hlava vpravo dole by klidně mohla být moje:-)

     Rozezněly se první tóny Ben. Přes bariéru přímo před jevištěm nám cpali do rukou nálepky "I srdíčko Michael", takže jsme se v záchvatech smíchu polepili. Vytáhla jsem si svou stříbrnou rukavičku a docela mě mrzelo, že s sebou nemám vlajku, která zůstala v úschovně. Ale za 40 DM, no neberte to...!

     I was part of HIStory

     Jistě čtenářům nebude vadit, že upustím od popisu koncertu, vždyť koncepce je na jedno brdo. Snad jen několik postřehů, kterými se lišila od předešlých. Protože když i mě baví Earth song, což je šílená "zasrdcechytající" fraška... Na pódium přijede tank, z něhož vyskočí voják, který v dusné atmosféře míří zbraní, a to i na MJ, což u uplakaných fanynek vždy vyvolá odezvu. Poté před vojáka přicupitá dítě, většinou kouzelně roztomilá holčička, a podává mu květinu, načež voják okamžitě propadne hluboké depresi, vzdá se zbraně a počne štkát nad sebou samým, zatímco dítě mu věnuje slunečnici a pohladí ho po tváři. Prostě příšerný kýč. Ale tentokrát s hlavními představiteli cukal záchvat veselí a nebylo to poprvé, co mi přišlo, že Michael Jackson místo Evianu pozřel alkohol.

     Berlínský koncert byl nejlepším ze všech, které jsem viděla. Mnichov je sice tradiční top místo, především pro TV záznamy, ale v letošním turné Berlín hladce přebil oba mnichovské koncerty, a to nejen proto, že Michael už nebyl nachlazený a mohl tudíž předvést i lepší pěvecký výkon. Emoce, které se mnou lomcovaly, se nedají k ničemu přirovnat: euforie hraničící se selháním srdce! A to jen proto, že jsem vůbec nepočítala s tím, že se na koncert dostanu. Nemohla jsem se toho nabažit. Div že mi při HTW nevyhrkly slzy, přestože Heal the world kdovíjak nemiluji (no vlastně vůbec, brrrr).

     Kromě zmíněného Earth songu Michael nezklamal ani srdce drásajícím výstupem při I´ll be there, ale tomu jsme se netlemili, protože ten prostě emoční je:o) Před Stranger in Moscow se Král popu nezapomněl povedeně poškrábat na zadnici, a jedno číslo jsem viděla vůbec poprvé: když šaškoval s koštětem. Ve výborné náladičce přeskakoval koště jednomu z uklizečů, kteří stírali vlhkost z povrchu pódia, akorát kalhoty mu tentokrát nepraskly.

     Že jsem na live Billie Jean závislá, je už profláklé. Michael si s choreografií na každém turné pohraje, navíc tahle píseň je vždy sama o sobě show. Postupná plošina během Dangerous tour sice byla lepší, ale scénka s kufrem při HIStory tour také super. Michael si na kufr sedne, culí se na nás a nechává netrpělivé publikum čekat dobrou minutu. Ticho před bouří, kdy člověk čeká, kdy masa těl v kotli exploduje.

Foto: zdroj gooogle

     Dupot při Dangerous pár metrů přede mnou je přesně ta emoce, která mi v mozku zůstala. Dangerous mi zrovna dnes sednul, excelentně se mi trefil do nálady, uchvátil mě. Pro mě je choreografie Dangerous nejlepším Michaelovým pódiovým výstupem, koncepcí předčil i legendární Billie Jean z Motown 25.

     Interpretace songu Blood on the dance floor byla v Berlíně nejistá, protože červenec Michael prochraptěl, tudíž většinou BOTDF vypustil, takže když mezi nás vystřelily první tóny, samou radostí jsem málem vyletěla z kůže. Fantastický sólo nářez a zadařilo se i několik fotek:o)

...pak...

     Na konci show jsem si v poklidu shlédla celý reklamní shot HIStory, nabažená od hlavy až k patě. Podařilo se nám srotit se do stejného složení, v jakém jsme přišli, a poflakovali jsme se, zatímco se stadion vyprázdňoval. Někdo z Michaelova týmu nám věnoval MYSTERY kelímky (super věc, která se pádem nerozbije), tak jsem honem poprosila o dva, aby měla i doma čekající kámoška Jana DJM, a poté už jsme se s davem šinuli ven.

     Tlačenici deseti tisíců lidí netřeba popisovat. Po vzoru německých občanů jsme zvolili trasu skrz park. Pevně propojení jsme se proplétali houštinami, keříčky a různými klikatými stezkami, zakopávajíce o sebe, o klády, o větve a další nástrahy matky přírody. Neurvale česky jsme se naprali do davu v metru a neurvale německy kdosi skoro zmrzačil chudáka Denisku, která málem nechala nohu v kolejišti mezi metrem a nástupištěm. Stanice ZOO Garten jsme však zdárně dosáhli, a že tam bylo pořádně natřískáno. Fronty na toaletách McDonald´s neměly konce a k dovršení všeho tam seděla baba, která vybírala prachy. Nic jsem jí nedala, tudíž mi do obličeje zařvala "dankešééén!!!", až mi z toho málem naskočil opar.

     Hodlali jsme povečeřet v prostoru úschovny, ale vyhodil nás odtud německý policajt. Přestěhovali jsme se dolů do haly, odkud nás, světe div se, také vyrazil německý policajt, přestože jsme se oháněli platnými jízdenkami na vlak a přesvědčovali jsme ho, že odtud odjíždíme (což samozřejmě nebyla pravda). Vykázal nás o patro výš, kde sice nebylo už tak pěkně, ale polehávalo tam několik turistů. Zabydleli jsme se v jednom z rohů, já efektivně pod eskalátorem, a kdosi z květáků přišel oznámit, že jsme v té hale zamčeni. Až doma mne napadla úzká souvislost mezi "ZOO Garten" a knížkou "My děti ze stanice ZOO", kterou jsem kdysi četla a která mnou docela slušně otřásla. Ono k pochopení, proč je hala zamčena, stačilo podívat se skrz sklo ven. Podsvětí jako na dlani, lepší místo pro nocleh si člověk nemohl přát:o)

     Ale spalo se dobře, i přes rušivé vlivy. Zaměstnanec dráhy, který zuřivě zametal (divže nezabořil koště do betonové podlahy) stíhal makat a zároveň nám čučet do ksichtů. Okouněl u nás dobrých 20 minut, což bylo obdivuhodné (české dráhy takhle pečlivě neuklízí).

Pokračování zítra.