pár slov o mně
Ano, jsem fanynka Michaela Jacksona.
Zvracíte? Tak klidně pokračujte, já se za to nestydím. Ono jaksi ani není za co, stydět se. Že se z mého idolu stala pošpiněná mediální senzace, na jeho hudební genialitu jaksi nemá vliv. Tedy vyjma faktu, že kvůli skandálům s dětičkama už nic uměleckého nevytváří, ale to už jsou důsledky řetězových reakcí a chamtivých honů vycucat z jeho popularity co nejvíce peněz.
Samozřejmě jsem ho platonicky milovala. Každá předpuberťačka má idol. Akorát že jakmile se draace zahledělo do někoho reálného, okamžitě šel i Michael Jackson stranou. Ale vzato do detailu, milovala jsem Vinnetoua, milovala jsem i Foxe Muldera (David Duchovny), ale Michael byl se mnou tak nějak nejdéle, protože jeho hudba mi prošmikala život skrz na skrz. Je součástí mé existence a navždy bude.
Thriller jsem si coby fracek pustila poprvé na konci červny 1989, a už mi to zůstalo:o) Pozice skutečné fanynky pídící se po všem, co s Michaelem souviselo (sběratelská mánie vrcholila několik let), mi umožnila poznat úžasné lidi, kteří ve mně zůstanou zakódováni navždy. Sranda je, že holky už jsou skoro všechny vdané...:o) Prožili jsme spolu tolik fantastických dní, nelze to výstižně popsat. Rozseti po celém světě jsme se vídávali zřídka, ale o to vzácnější ty momenty byly. Typické setkání skupiny přátel mající stejného koníčka, i tak by se srazy daly nazvat. Byli jsme parta, parta opravdových přátel.
V době, kdy ještě neexistoval vysocerychlostní net a možnosti stahovat MP3, jsem já vlastnila veškeré nahrávky Michaela Jacksona. Nedělalo mi problém strčit peníze někomu, kdo mířil za hranice, aby přivezl originální CD a další sběratelské skvosty. Leckdy se jednalo o neuvěřitelné štěstí (stačí uvést jedno z mála originálek MC Someone put your hand out, což je unikát, který dost možná vlastní v ČR pouze Kitty), a samozřejmě jsme hudbu šířili dál. Ano, autorská práva bila na poplach, ale kdo si mohl dovolit shánět cokoliv na západě, když u nás kde nic, tu nic? Spřízněné duše z Evropy a z USA posílaly videonahrávky odhalující Michaela takového, jakým je skutečně, nikoliv monstrum, kterou nám konzumně předhazuje bulvár. Byli jsme v kontaktu s lidmi, kteří ho znali osobně a v posledních letech se do Michaelovy blízkosti dostalo i několik mých známých. Nic není nemožné, stačí jen chtít, snažit se a mít pověstnou dávku štěstí.
Vůbec nejlepší byly velké srazy, ať už v "přítomnosti" MJ (v době koncertních šňůr) anebo bez něho. Osobně jsem měla největší haló z vidění sebe samotné ve slovenské televizi, když nás jakožto skupinu fotili. Člověk byl do té doby zvyklý vídávat ve změti fotografů Michaela... a najednou bum, a máte to samé, ale v sérii blesků z fotoaparátů jste vy sami. Mazec, který si uvědomíte až po puštění televize (poprvé jsem měla vysmáto asi tři hodiny). Podruhé, už v televizi domácí, tolik ne, protože přijet pozdě na vyučování a vysvětlovat vyučujícímu, že se omlouváte z rodinných důvodů, zatímco třída řve "jééé... hvězda Televizních novin se ráčila přijet!", je hodně hloupý pocit, protože to vlak měl zpozdění, nikoliv já. A léty profláklá titulní fotka v Blesku... Raději no comment. Kdo tam mám větší prdu? Já anebo Kitty?:o)
Fan Club, tedy dobře fungující Fan club, sdružuje nejen fanoušky, ale i tanečníky. Podstatu Moonwalku ovládá každý fan, a projíždíte-li metrem Berlín a vidíte v parcích lidi, kteří na tom bezstarostně ujíždí... Super pocit. Taková rádoby soudržnost. Potkávat fanoušky z celého světa v ulicích velkých měst byl vůbec sám o sobě zážitek, vesměs jsme se znali pouze z korespondence, profláklejší fan ksichty z tisku a z časopisů. Některé kluby vydávaly barevné časopisy, tématicky zaměřené na Michaela, takže zajímavý artikl pro obchodníky, kteří je pak vozili fanouškům na východ. Poznávacím znamením fanoušků jsou klobouky, stříbrné rukavice anebo náplastí olepené prsty... Fajn potkávání, na ulici.
Ale i mezi fanoušky zuřila rivalita. Kdo a kolikrát se dostane k Michaelovi na pokoj (audience), kdo bude mít nejúspěšnější transparent, kdo přijde s nápadem, který ho okamžitě pošle nahoru, do apartmánu... Divili byste se, co všechno fanoušci vytvořili, aby uspěli /a teď opravdu nemá na mysli slečny, které na to šly přes postel celého realizačního týmu).
I já mám vlastní transparent. "Tranďák" totiž splňuje hnedle dvojí účel: zaprvé se díky němu snáze identifikujete na případných fotografiích a v krátkých televizních zprávách, a zadruhé se jím v chladu můžete přikrýt. Movitá jsem ve své pubertě nebyla, takže jsme nejednou nocovali pod okny hotelu.
A koncerty? Osobně za svůj NEJ považuji Berlín ´97 (HIStory tour), letos v srpnu uplyne 10 let po. Musela jsem doma lhát, abych vůbec mohla na turné jet, protože žádný starostlivý rodič nenechá své dítě potloukat se po nádražích za účelem hledání vhodného místa na přespání. Co bych dneska dala za chvilku skandování pod okny hotelu a boje o nejvhodnější místo kvůli fotkám, nebo za narozeninovou párty Krále popu sice bez Krále popu, ale s kompletní mezinárodní sestavou všech těch Jacko lidí, které mám nesmírně ráda!
Kdybych však mohla vrátit čas, přála bych si poznat se s Krajní dřív než po HIStory tour, protože my dvě bychom si jakožto puberťačky rozuměly víc než dokonale. Hahaha:-)
draace
fanynka Michaela Jacksona
PS: zapomněla jsem dodat, že jsem averzní na dvojníky. Tanečníci a doubleři mi nevadí, ale jedince, kteří ho nezdravě zbožňují a opičí se po něm nad rámec zdravého rozumu, opravdu nemusím.
PPS: a TV debata renomovaného Dr. Pondělíčka, resp. jeho rozebrání Michaelovy osobnosti: první moment, kdy jsem pochopila, jak se věci skutečně dělají. Přečteme si Blesk a analýza je hotová. Směšná a trapná fraška, která na ČT1 neměla co dělat.