Poslední závody v letošním roce, tedy co se týče kategorie „oficiální“, protože nyní nás čeká maratón pěti Loveckých jízd. Závody poslední ve složení našeho týmu, závody poslední i pro Amíka, který se s parkurovou kariérou rozloučil víc než důstojně (dvě modré mašle). A jak probíhala má poslední účast? Mno... Obdržela jsem pochvalu od Móni, že takhle by to mělo vypadat, stylově i tempově mnohem lepší než minule, i když v té druhé části jsem to trošku zhoršila: ale jinak super.
Pochvala potěší, akorát si dovolím průběh parkuru objasnit. Start na levou ruku (a na ZELENÝ kolmák) nic moc, ale podařilo se mi ho najet v již solidním tempu, a protože Šmajdalf utíkal na myšlenku, snažila jsem se pošetřit metry, což se mi stalo osudným. Dvojskok, zákeřně a podle postavený nejen našikmo, ale ještě naproti stanu rozhodčích, byl doprovozen hlasitým klepnutím kopyta do bidla, a mně hlavou prolítlo „a je to v řiti, se shozením už není šance ani na tu zelenou“. A tak jsem si kurz ležérně dokončila, bez pospíchání, pěkně v plynulém tempu a s nadáváním sama sobě, jaká jsem kráva nebeská, když si takhle kreténsky zmrším konec sezóny. Poslední oxer jsme hopnuli s tradičním cvalovým navíc, ale vyhodila jsem otěž k uším, a poté jsem Fina pochválila, že on super a že za debila v sedle nemůže a že se mi o tomhle bude nadosmrti zdát. V dané chvíli jsem zdaleka netušila, jaký šok mě zadupe pár vteřin poté, kdy se z reprobedny ozvalo „a máme tady teprve v pořadí třetí čistý parkur...“
Co to znamená? Nic jiného, než že to zasrané ťuknuté bidlo NESPADLO, a že jsem soutěžení vzdala předčasně a tudíž i naprosto zbytečně. Jestli jsem se svému vynechání děpoltovické šestky v rozeskakování smála, tak teď se mi chtělo vzteky mlátit hlavou do zdi. Blbá, blbá, blbá! Přestože jsem po dvojskoku v tempu i soustředění notně polevila, do limitu jsme se krásně vešli, a nepochybuji, že ony necelé čtyři vteřiny dělící náš čas od času vítězova, bychom byli bývali zvládli lépe. Kdybych ovšem v půlce kurzu soutěž nevzdala.
Do dekorování jsme se nevešli, krásné počasí a punc posledních závodů přilákalo silnou konkurenci, a na rozdíl od loňska, kdy jsem po absolvování parkuru prohlásila, že končím a že halovky na Lady cupu ani omylem, se mi nyní fakt skončit nechce. A asi není třeba dodávat, že reparát nehrozí, protože tyhle závody jsou termínově těmi opravdu posledními... grrr...:o)))
draace
Aspoň je o čem psát.
Třeba je zaděláno na Deníček parkurového amatéra:o)