Hon na Lva
Pátek. Poslední den před akcí, kdy je člověku špatně předem. Únava, vyčerpání, sžírající chuť vše odvolat, protože už není energie budovat. Že není do čeho balit ceny? Nic nového pod sluncem. Dva dny dovolené strávené přípravou trati a jízdárny: nutnost povolání techniky za poplatky, které si my nemůžeme finančně dovolit, a především absolutní výpadek tvořivosti. V noci z pátku na sobotu jsem ve snu přemýšlela o náplni soutěží, protože jediné, co jsem měla připravené, byl kurz parkuru. Vstávat v půl páté ráno žádný problém (spaní o ničem): prezentačky a startky poslat na vytištění Móně a honem do stáje. Čekání na svítání, aby bylo reálné otevřít výběhy a ukrýt Lva, a šok, že je půl deváté, a jízdárna i cross jsou ready... Předčasně zbytečná radost.
O několik hodin později je po všem. Prvotní pocity jsou více negativní než pozitivní, ryze z pozice organizátora. Klasicky pořád jedno a to samé dokola: nenahlášení podrobných startů předem a časové prodlevy. Z devíti ohlášených dětiček je najednou dvojnásobek, zbytečné opakování kurzu pořád dokola jako u blbých na dvorečku a desetiminutová čekání, než se podaří nepřipraveného koně donutit absolvovat alespoň půlku kurzu. Nedivím se ostré kritice parkurové tragikomedie; alespoň že naše děti zabodovaly. Pro mě notná dávka lítosti, protože vloni se parkury povedly.
Počasí jsme objednali naprosto luxusní. Neexistuje krásnější forma podzimu: sluníčko, barevné listí, azurová obloha. Účast optimální (25 koní a poníků), žádné excesy a průšvihy. Pády proběhly (v hlavní roli můj neúměrně veselý kůň), ale bez zranění, a lot honců respektoval pokyny mastera na 99,999%. Když pominu dosud nenalezené balíčky určené výhercům dostihu, lze považovat Hubertovu jízdu (tj. od oficiálního poledního zahájení až po ukončení na Velkém soudu) za vydařenou.
Hon na šimla
Probíhaly hnedle dva: jeden u nás, druhý v Pardubicích. Tentokrát jsem nikoho nepověřila, aby mi zaslal Scyrisův výsledek, a před soudem jsem si dostih pustila jakože live, z DVD. Vyhrál, takže jsem mačkala slzu. Scyrisův poslední životní triumf start-cíl, a stejně jsem si já užila s Finem dostih v rámci Huberta. Vůbec poprvé jsem nemusela rajtovat, stačilo si kontrolovat situaci za mnou a soustředit se na doběh (ošemetné „ubrzdíme?“). Jen cesta domů byla peklem, protože Finovi těch 870m kalupu bylo málo, že prý ještě jednou. A to jsem mu vypustila ventil předevčírem, kdy jsem ho nechala na plné kule utíkat kilometr do kopce v nehluboké oračce. Za dva týdny nás čeká dostih v Třebouni, a já stále marně čekám, kdy koni konečně začne opadávat kondička: zatím se postupné snižování zátěže od počátku září jeví jakožto silně kontraproduktivní.
Ráda bych tímto poděkovala všem, kteří se v letošním ročníku Podzimních radovánek vymáchali se mnou. Pro mě tvrdá lekce a ponaučení, doufejme, že do budoucna efektivní.
draace
Někdo čorknul mástrovi stužku za vítězství v parkuru.
A někdo by ji měl vrátit:o)
FOTO:
Fluffyman - místní doběh letounů
Paddock Revue (s laskavým svolením p. Petra Gutha) - Scyrisův sprint