Tak to mám za sebou. Včera, téměř po pěti letech vlastnictví, se mému koni podařilo mě sejmout. Ač mi publikum při jeho one-horse-show fandilo, zákonům zemské přitažlivosti jsem neodolala a dosud nepojmenovaným gymnastickým prvkem jsem přistála. Pocity? K nezaplacení.
Na druhou stranu: pokud lezete do sedla v šortkách a bosi, tak si o veselou historku z natáčení koledujete. A nejinak tomu bylo i dnes. Kontakt holení je sice mnohem osobnější, když vás do lýtka šimrají zpocené chlupy, ale sezení v rozpálené kůži sedla vám způsobuje popáleniny prvního stupně a třmenové řemeny jelita velikosti dvacetikorun. O ťuknutí kovového třmenu do kotníku bez boty nemluvě, stejně jako je prakticky nemožné udržet třmen špičkou bosého chodidla, protože vám (světe div se) překážejí prsty; během skákání mají tendenci zaklesnout třmenový oblouk mezi sebe a on ten malíček kdovíjak zlomení vzdorný není. Mno, téměř jsem parkur dokončila, kdyby ovšem mé drahé zvíře z čiré životní radosti nezahájilo za jedním z kolmáků sérii „hlavu dolů a zadek nahoru“, samozřejmě ve fázi, kdy jsem po doskoku ještě neseděla na té části těla, pro kterou má lidstvo tolik názvů. Pár desítek metrů jsem bojovala o stabilitu, avšak marně.
A tak jsem se prolétla, překotila, dopadla. Tvrdě. Kůň žádnou skutkovou lítost neprojevil, naopak nám příhodu obohatil snahou přetrhnout otěž, která přes jeho krk přeletěla spolu se mnou a která prosila o „šlápni na mě! urvi mě! honem!“ A pak to místo mého dopadu... To mě vážně musel vysypat zrovna do suchem ztvrdlé hlíny s přídavkem šutrů? I když... mohl mi také dupnout okovaným kopytem na bosou nohu, a to by teprve bylo terno. Muhehe.
draace
Ale přilbu jsem měla!:o)