Můj vztah k rybám je podobně kontroverzní, jako k dětem. Z jednoho úhlu pohledu je nemůžu vystát (na talíři), z druhého jsem paradoxně totálně unešená. (Věty se samozřejmě týkají ryb, nikoliv dětí – pozn. autorky.)
Pach rybiny mi vadí, nechutnají mi, navíc ty pitomé kosti, které je nutné z jídla (z krku) složitě lovit. No než já bych dojedla rybu, tak bych dřív umřela hlady. Naproti tomu akvárium je jedna z věcí, na kterou se dovedu dívat hodiny a hodiny. Když jsem vůbec poprvé v životě spatřila plovoucí rybu větší než kapr, byla jsem paralyzována (ZOO Dvůr Králové), a od té doby pilně plánuji návštěvu Hradce Králové, kde se nalézá obří akvárko, svého času (a možná i stále) největší v republice. Prostě nádhera... Vodní tvorové jsou úžasní a jejich svět je nepopsatelně úchvatný.
Za hranice často nevyjíždím (často = vůbec:o), takže budiž mi potěšením osobní (protekční) setkání s delfínem v ZOO Norimberk a občasná kukanda v zahradách českých. Třeba v Plzni mají skromný, leč skvostně vytvořený korálový útes s korálovými rybičkami. Pastva pro oči a balzám na duši; tedy do chvíle, než do pavilónu vtrhne dítě a počne nesnesitelně vřískat „mami, to je Nemo... to je přece NEMO !!!!“
Určitým dětem bych zakázala se dívat na kreslené filmy, určitým bych zakázala přístup do ZOO. Proč jsem si urvala den volna v pátek? Abych se v ZOO vyhnula návalům dětí. U vchodu by měl každý hlasitější návštěvník vyfasovat obojek, vodítko a náplast přes hubu. I když ta malá maďarská (nebo holandská?) holčička byla odporná už od pohledu, bleeee...
Já vím, tohle téma už tady jednou bylo.
Daja Swito
Trpící milovník zoologických zahrad.
Hlášky dne; vzácná arabská kočka, počet volně žijících kusů pár set, chovatelských zoo-zahrad čtrnáct:“Kočku máme doma taky...“. Opodál u vlků:“No to je jako pes, nic zajímavýho...“
Proč tihle lidi chodí do ZOO?
Třeba až jednou uteče medvěd, že jo... muhehe...
A co na to Jan Tleskač?
A co na to bratr Koumák a jeho ripky?
