Letošek se z tohoto úhlu pohledu nejeví dobře. Než rozpitvám zásadní téma, zabrousím do minulosti, aneb mé březnové hořekování na téma „koncerty srdečních záležitostí“, na kterých nejspíš budu chybět. Ano, na U2, Jacksona ani Madonnu nejsou finance, volňásek na Mobyho v rámci Sázava festu postupně uvadá, o zkolabování zpěváka Depeche Mode nemluvě (zde se koupě lístku s přirážkou patnácti stovek opravdu vyplatila). Ale že začnu Jarvisem Cockerem, to by mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu.
Na téma Jarvisovo turné jsem se v diary již zmínila, ve smyslu „nedosažitelně daleko“. O to větší šok jsem prodělala po obdržení jednoho z emočně nejcennějších darů, který jsem kdy obdržela: ano, vstupenka na Jarvisův koncert, a to včetně odvozu. Napohled úžasná záležitost, které se nedalo uvěřit, až na fakt, že datum souhlasilo s datem mé zkoušky. A my, kteří prostě neumíme podvádět... Nebo by stačilo na zkoušku nepřijít a říct si „nějak to dopadne“, protože o život nejde. Nějaké správní řízení, pche, jsou horší věci, přece! Leč asi opravdu trpím syndromem odpovědnosti, protože kvůli dvaačtyřiceti minutám mi výlet za Jarvisem utekl. Smůla. První letošní propadlá vstupenka, která asi bude bolet pekelně dlouho. I když ty fousy... Mno... Uhm.
Těžko soudit, do jaké míry se v této záležitosti angažoval osud. Den před koncertem mě skolila žaludeční kolika, třetí svého druhu (první jsem absolvovala na UKR, druhou vloni – otrava jelenem, letos byl spouštěčem tučný dort). Sice nejmírnější, ale zároveň nejrychlejší zkolabování: během půl hodiny se mi udělalo neskutečně blbě a nebudu detailně popisovat, co všechno jsem se sebou prováděla, abych z žaludku veškerý obsah vyždímala ven. O ranní půlhodině v autě nemluvě, peklo na zemi s kinedrylem kolujícím v žilách, což spolu s pocitem zkoušky před sebou vyvolávalo otázky, jestli toho po svém mozku nechci moc. Otázka zní, jestli bych v tomhle stavu hladovění a dehydratace (čurací pauzy by byly potlačovány časem) přesun KV – Hamburg vůbec přežila. Nabídka otevřeného okna pro případné vrhání šavlí fajn, ale co si budeme povídat: žaludek v krku na skoro šesti stovkách kilometrů žádný med. Možná jsem přišla nejen o koncert, ale i o nejhorší spolujízdu života.
Jak jsem již zmínila, o život nejde. Nebudu se rouhat kvůli vstupence na koncert, notabene obklopena zprávami o zříceném Airbusu. Opravdu jsou jsou horší věci. Ale stejně mě to se*e:o)))
draace
Takže Depešáci. Budou?
Ještěže nemám lístek na Majkla, ten už taktně dává najevo, že 50 koncertů nedá.
Takže asi budu muset poprosit o interpretaci formou key-kytary:o)