Každý máme něco. Někdo tvrdí, že nemá nic, ale to je sám o sobě nesmysl, vždyť není možné mít nic, protože nic je vlastně něco, co není, tudíž není možné to mít. Někdo má holé ruce a někdo je má plné práce, někdo má kostlivce ve skříni... Já mám bubáka pod postelí. Je přibližně tak starý jako sám gauč, omšelý věkem a naplněný rozličnými vůněmi všech míst, kde sloužíval. I bubák si užívá důchodu. Ve dne nevystrčí nos, v noci si zaremcá a zavzdychá navlas stejně jako gauč. Když je dům prázdný, bubák i gauč se vyhřívají na sluníčku, tiše jako myšky. V noci už jsou statečnější, sem tam nějaké to prasknutí a vrznutí, jako když loupne v zádech. Když mám přeběhnout tmou od počítače do postele, nikdy předem netuším, kde bubák zrovna číhá.
Můj bubák se mnou nikdy nemluví. Ani rošťárnám se už příliš často neoddává, maximálně do tmy vycení své svítící zuby. Má zvláštní zuby, nikdy nelze očekávat, ve kterém rohu blýsknou. Někdy si bafne přímo do mého obličeje a raduje se, když v úleku předstírám, že tam vlastně nejsem. Je u pelesti mé postele a občas zapomene zadržet dech, takže o něm vím. Na dotek je heboučký, jako když Vám mezi prsty prokluzuje čerstvé obilí, ale nohy má navlas stejně studené jako já. A touží po mém teplíčku, stařeček, za možnost stulení se do klubíčka pod mou pokrývkou obětuje klidně celou šichtu strašení, vždyť po většinu roku je mezi masivními zdmi pokoje vlezlá a protivná zima. A on se se zimou nemá rád. A tak mu přes den nechávám pod pokrývkou nenápadnou jeskyňku. V praxi se tomu říká „neustlaná postel“, ale bubák mému spiklenectví rozumí. Ale v létě zlobí, můj bubák. Využívá horka a odkopané deky k různým škodolibým kouskům, odkryté nohy nenechává na pokoji po celý rok. Někdy mne chytne i za nos a raduje se, když panicky pátrám po kapesníku. Ale i já ho zlobím. Když zatopím na tropické teploty, potíme se oba. Nemá energii a sílu na noční řádění, a je hodný. Umí však být hodný i jinak: v noci tajně leští hvězdičky na stropě, aby déle svítily, a když usnu, usadí se na parapetu a lapá co nejvíce světla, které záhy posílá do místnosti. A vůbec mu nevadí, že je nočním bubákem, který by měl zneužívat tmy. I když ono je dost docela možné, že ve svém věku už dost špatně vidí:o)
Mám ho ráda. Za pokousané nohy ho pokárám, mrzouta, a protože se opět ochladilo, přidám nám pod pokrývku beránka. Do náruče starého širokého gauče se v pohodě vejdeme oba.
Dobrou noc s bubákem i bez.
Daja Swito
a gauč k prasknutí nacpaný vzpomínkami