Dnes slaví jmeniny Daniel. Ano, smích… Potutelně se uculujte, vy všichni, kteří tušíte, která bije. Ohromná legrace, vím. Nicméně Daniel mě ráno probudil, to jako opravdu. Od té doby, co jsem herku uklidila do cizí péče (… právě se mi povedl překlep té dlouhé samohlásky v inkriminovaném slově před závorkou, no zkuste si dosadit „í“. To ten příspěvek pěkně začíná…), vstávám o hodinu a půl později, tedy s Ranní Show Evropy2. Nebudu rozpitvávat profláklé odrhovací rádio, přízeň ku Ranní Show dávám najevo poměrně často, protože nic lepšího zkrátka a jednoduše ráno nenaladíte; a protože se rádio se už pěkných pár let zapíná kolem půl páté ráno samovolně, vzbudilo mě několikrát vyřčené „Daniel“.
Pocit, kdy nevíte, kde jste, co jste a proč jste, jistě všichni důvěrně znáte: mozek šrotoval data potřebná k vhození mysli do reálu, a do toho opět „možná budou vědět posluchači“ a „já to tam slyšel, ale nerozumím mu“ a „no jo, Daniel“, ale především a hlavně „takže posluchači pište: Kdo byl Daniel? A co se mu stalo?“
Tohle svádí k ironickému dodatku „já bych věděla“, nicméně tématika spojená s konkrétní osobou jakéhosi Daniela „KdoByl-CoSeMuStalo?“ mě nakopla. Ještě v polospánku se moje ucho zoufale snažilo zachytit víc, ale tady se čestně přiznávám, že jsem selhala. Prostě jsem plnohodnotně nevzbudila, a když jsem se probrala naplno, tak jsem neměla tušení, jestli danielovská záhada už byla či nebyla objasněna. Navíc bylo nutné se trapně přesunout do pracovního procesu, a všichni víme, jak to v pondělí probíhá.
Sžíravá zvědavost mě donutila zeptat se u zdroje (E2), ale neuspěla jsem:o)) Poslední pokus tady… Neposlouchal jste někdo? Jestli ano, tak šup sem s tím. Odměnou Vám bude dobrý pocit a hřejivá radost. V pondělí krásný druh emocí, není-liž pravda?
Daja Swito
Danielovsky naladěná.
A nesmějte se mi, fakt za to nemůžu… je to holt silnější, no. Muhehe.
