Včera přes usnutím jsem přemýšlela, jaké by to bylo probrat se z kómatu. Po nějaké delší době, která nečítá pouze týdny. Otevřít oči a nechápat. Člověku by zřejmě nedalo práci uvěřit, že datum nelže, pakliže by se probral mezi pípajícími přístroji v nemocnici a měl by po pás dlouhé vlasy. A kolem sebe atmosféru té šířící se skvělé zprávy, překotné informace o svých blízkých, mozek by data zpracovával poměrně obtížně, po takové pauze. Realita by se tvrdě střetávala s logikou a s nespočetnými verzemi „proč?“
Ale jaká by byla ta úplně první myšlenka? Ta úplně nejprvnější po zjištění, že tělo prošlo takovým dlouhým časovým pásmem bez přítomnost našeho vědomí? Co člověku proletí hlavou?
Hádám, že v mém případě by mysl zapracovala formou napohled banální otázky „kdo vlastně vyhrál Velkou Pardubickou?
A vzápětí vydechnutí:“Cože?! Ta? Ty vado…“ Anebo zklamané „vůbec neznám… to je hrozný“. Tolik zmizelého času…
Vítej zpět. Život jde totiž dál:o)
Daja Swito
Zdálo se mi o Peter Panovi a součástí byl (kromě mě) i Klárčin poník.
Mazec. Začnu věřit na víly a na tikající krokodýly. Muhehe:o)