Dnes Vám nenaservíruji pondělí žvást, nýbrž víkendové drama. V sobotu jsem totiž obědvala s rodiči, a to tatínkův premiérový valašský guláš. Jak vlastně vznikne valašský guláš v Karlovarském kraji? Jednoduše: v novinách se dočtete o gulášovém klání ve ValMezu, a dle vítězného receptu uvaříte oběd.
Což o to, guláš to byl chuťově skvělý. Kromě masa obsahoval i zeleninu, krásně voněl a já jsem si pošušňala. Ale tím veškeré požitky skončily, protože zbytek dne jsem kvůli plnému břichu trpěla. Zcela jistě vás napadnou střevní problémy, ale vedle jak ta jedle: na vině byly zuby. Tedy ani ne tak zuby, jako spíš maso, které se do nich zavrtalo, a to prosím natolik důkladně, že jsem musela využít brutálních a surových metod, abych kousky guláše vyšťourala kompletně ze všech zubních prostorů. Můj chrup po několika kontaktech s koňským tělem nepatří k těm zrovna nejideálnějším, ani rovnátka nebyla mým hitem, takže mezi mými zuby, v nich a pod nimi by se klidně dalo pašovat.
Kromě zubní nitě jsem využila i mezizubní kartáčky. Půl hodiny jsem zbytky potravy dolovala ze všech kritických míst, občas až do krve, a v rámci prevence jsem prošťouchala i občas zlobící dáseň nad rostoucím zubem moudrosti. Zásadní chyba… Jakožto desinfekci jsem používala pouze ústní vodu, tedy žádný dryák, a právě pod kritickou dásní zřejmě došlo k infekci. Zatímco v sobotu večer mě pobolívala čtyři místa, tak v neděli už půl huby, a to výhradně v okolí moudráku. Potíže jsem přisuzovala brutálnímu postupu čištění a že to nějak vydržím.
Ráno jsem vstala s pocitem, že si ze mě můj organismus střílí. Kvůli dásni se nedalo polykat zleva a kvůli dalšímu útoku ze strany chronických streptokoků se nedalo polykat ani veprostřed, ba ani napravo, tedy co se týče krku. Včerejší zábalové akce se snahou nahradit kloktání slivky vodkou (nefunguje, ověřeno v praxi), se až tak účinkem neminuly, ale dáseň celou mou píli kazila. Takže jsem narychlo vyvařila koňské injekční stříkačky a že pod dáseň nacpu co nejvíce peroxidu: přece se nenechám prudit celý týden nějakým zánětem. Nápad super, ale nacpěte takhle velkou stříkačku do huby a trefte se s ní pod dáseň, když má injekce hrdlo větší, než je otvor v dásni. Proč vlastně lidi nemají tři ruce? Jedna by držela pysk, druhá stříkačku, třetí kartáček, který dáseň nadzvedne… A ještě by to chtělo oko na stopce, jako mají šneci: vytáhnout ho a nasměrovat také do huby, aby bylo vidno, do jaké míry je zásah úspěšným. Pár minut to vypadalo, že si dřív vypáčím zuby, ale něco málo se dovnitř zřejmě vpravit podařilo, protože dáseň další hodinu zuřivě tepala a pěnila. Tak snad v můj prospěch.
Ptáte se, co zubařka? Byla jsem tam nedávno, na RTG. Prý až zub popoleze, dáseň mi ustřihne a bude klid, bo zub roste správně. A na to se těším, protože budu moci dásni udělat „kyš, kyš, kyš…“
Daja Swito
Nepříčetná, když se sama nemůže řezat a párat.
Tedy jak kdy:o)