No kdyby jenom o víkendu...
Posledních pár týdnů totiž žiju čínsky. Jak se to pozná? Na všechno odpovídám „já nemůžu, já dělám tu Čínu“. O Číně všem nadšeně vykládám, jako bych tam byla, nad Čínou přemýšlím nota bene v práci, na koni, ve sprše, o Číně se mi zdává.
Napohled to vypadá, že vařím... čínu... Omyl. Ano, hůlky doma mám, a nějak mi nedělá problém se jimi najíst, ale vaření v mém případě fakt nehrozí. Ačkoliv Čína je mi svou kuchyní velice blízká, ba nejbližší, to je prostě mňaaaam...
Čína je lákavé téma, a včera jsem tady lehce naznačila, že i dneska budu řádky věnovat Kitty. Kitty v Číně byla, Kitty v Číně žila (skoro rok) a samozřejmě posílala maily. Nejednalo se přímo o osobní korespondenci, až na pár výjimek, kdy jsme obě tak nějak zjišťovaly, že snaha o cílené popisování „všeho“ jako v dobách minulých vede pozvolna k „no já to sepíšu, ale safra KDY?“, z čehož posléze vylezlo „NIKDY“; nicméně Kitty pochopila důležitost literárního střeva a nutnosti poreferovat o čínském stylu života, a v pravidelných měsíčních intervalech vyplodila tzv. pomnožný mail. Už před lety jsem se jí tázala, jestli je mohu uveřejňovat: povolení uděleno bylo, ale skutek tradičně utek. Ne že by téma „Čína v dopisech“ nebylo zajímavé, ale převedení pomnožného mailu do opravdu české verze v blogu není otázkou půlhodiny. Beze srandy.
Mail je prvořadě nutné zkopírovat do word souboru a zrušit formátování, protože jinak se vám text do blogu nevejde. Formátování raději zrušit několika způsoby, aby tam opravdu nikde nezůstal skrytý nenápadný html znak, protože ten v blogu nadělá větší paseku, než armáda virů v celém mém PC. Poté text vkopírujete do českého mailu, proženete českou poštou ze schránky do schránky, a opět zkopírujete do českého word souboru. Proč? Protože pokud je text napsaný v anglickém wordu, nepodaří se vám spustit funkci „pravopis“ jinak než v angličtině. Nedělám si legraci... program dokonce rozezná, která z angličtin je ta pravá, jestli USA anebo UK, ale čeština vám tam nebude samovolně držet, ani kdybyste se rozkrájeli. Tohle taťka Bill Gates těžce nedomyslel.
Další dny strávíte zkoumáním, kterak rozhýbat funkci „doplnit háčky a čárky“ v mailu seznam.cz, abyste nemuseli diakritiku doplňovat ručně. Výsledek? Nejde to. Pár vět tam vkopírujete, ale celý odstavec už systém ignoruje. Vkládat větu po větě je časově náročnější, než ona zmíněná manuální piplačka, kdy mžouráte a lovíte v textu chybějící čárky a háčky, a kdy se nestíháte divit, kolik těch sraček v českých slovech je... grrrrrrrrrrrrrrrrrrr... Funkce „pravopis“ sice valnou část slov opraví, ale její chod je pro zrak ještě náročnější než zdlouhavé manuální babrání se „slovo od slova“. Půlhodina překlikávání „slovo-správná verze“ mě kromě migrény nutila málem i zvracet, takže jsem opravy textu prokládala i jinými činnostmi (spát... spát... spát...:o), a nejednou jsem se v práci přistihla, že nad syrovou fakturou bez diakritiky hloubám, kterak nejrychleji do textu vrátit čárky, háčky a jestli je to takový anebo makový...
Nicméně ty čínské sny, to bylo fakt dílo. To jsem nežrala, co všechno se mně může zdát... hujaháááá...
Každý text musíte číst nejméně pětkrát, aby to znělo opravdu česky. Věty bez diakritiky leccos schovají, ale v momentě, kdy jest docpána česká vata, vylezou na povrch neuvěřitelné dvojsmyslné paskvily a především sytá věčně se opakující slova. Osobně jsem chytla averzi na výraz „člověk“. Bych nevěřila, jak skupina „člověků“ dovede nadzvednout mandle: člověk by viděl, člověk by myslel, člověk by zažil anebo nezažil... Člověky jsem postupně nahrazovala prvním pádem anebo je jinak usmrcovala, protože přemíra člověků v člověku pokládala otázku, zdali to třeba nepíše neČlověk... hujaháááá....
Mám za sebou hafo dní (a nocí:o) patlání se v textech, které nebyly moje, které ale bylo třeba poupravit, ale zase ne překopat, aby zůstaly původní. Jsem na sebe hrdá, že žiju... A pokud v nich naleznete nesrovnalosti, nebijte draace... draace je totiž rádo, že vidí. Že vidí i něco jiného, než „Číňan“ a „Urumqi“, že vůbec vidí...
Daja Swito
Vycucaná.
Ale aspoň mám přibližnou představu, jak se cítí učitelka po prostudování pololetních prací z českého jazyka nejméně ve třech třídách. Já už bych se asi šla oběsit... muhehe...